Vrah [mavy]

8.

Pohled Káji
,,Já tě zlechtám," vyřkl Tomášek rozdováděně a rozesmál se. Já začal se smíchem rychle utíkat po dětském pískovišti a on se vesele rozběhl za mnou. Byli by jsme se takhle honili ještě několik minut, kdybych v písku nezakopl a Tomášek se nesvalil na mě. Ihned toho využil a začal mě lechtat. Strašně jsem se smál a máchaním rukama jsem se snažil osvobodit. Mácháním kolem sebe jsem mu omylem vrazil facku a on se rozpadl na pouho pouhý prach.

Otevřel jsem prudce oči a zároveň uslyšel bolestné syknutí. Nechápavě se rozhlédnu kolem. Martin zase ležel těsně vedle mě a mnul si tvář.

„Co děláš? A proč jsi zase u mě? " zavrčím.

,,Já?! Já si tu ležím, teda spím, když v tom mě praštíš přímo do oka," uraženě zavrčel nazpátek. Chvilku jsem přemýšlel, co se přesně stalo. Když mi to došlo, rozesmál jsem se. Já ho praštil ve spánku. Koutkem oka jsem zaznamenal, jak se na mě Martin tak zvláštně podíval, a poté se usmál.

*****

,,Vidíš, teď se ti to vymstilo. Kdybys zůstal tam kde máš, nic by se ti nestalo," neustále to komentoval. Takovéhle podobné kecy slýchám už od chvíle co jsem vstal.

,,No jo nó. Tak zrovna dneska si sebou házel," zabručím otráveně.

,,Asi tak za půl hodiny bych vyjel, takže jestli chceš jet se mnou, buď připraven," řekne s pohledem na hodiny.

Pohled Kovyho
,,Ok. Náš první společný případ," začal se rozplívat Martin. Byla to spíš řečnická věta, nutno podotknout, že se nad tím i pousmál.

,,Takže za prvé, je to můj případ a jedeš tam se mnou jenom proto, že se mi tam nechce jet samotnému. Za druhé, tohle není náš první,  ale první a poslední. Ano? "

***O několik minut později***

Vše máme, tak můžeme jet. Nastartoval jsem auto a jedem. Celou cestu ani jeden z nás nepromluví. Nevím o čem přemýšlí ten skleslej psychopatickej vrah, ale vypadá velmi zamyšlen.

Když dojedem, zaparkuji auto a vyrážíme vstříc bestiím.

,,Proč k ním máš vlastně takový odpor?" prohodil mezi námi slovo Martin. Podívá se na mě a čeká se zájmem odpověď. Nadechnu se a odpovím.

,,Nevadí jim zabíjet lidi a navíc mají, jak bych to řekl, strašně ledový pohled, doslova se v jejích očích ztratíš a ne v tom dobrém smyslu"

„Takže jediný důvod je ten, že ti vadí jak na tebe působí, jestli to správně chápu?" zasměje se. Má hezký smích. Přestanu být tak napjatý a uvolním se. Pokrčím rameny a příkývnu. Dál už nic neřekne a dojdeme ke vchodu.

U vstupu nás uvítala starší paní trošku větších rozměrů. Ukázal jsem odznak, ona nalistovala něco v zápisníku a zavolala nějaké zvláštní jméno do mikrofonu. Nemám z toho dobrý pocit, nicméně se to snažím nedát najevo.

Přišla neko o půl hlavy menší než já, přesto s vražedným pohledem. Přesně tak ledovým, jak jsem říkal, tím mě vyváděla z míry. Na druhou stranu, Martin na ni mohl oči nechat. Po fyzické stránce byla hezká, rozhodně příroda k ní byla štědrá. Mě na ní zaujal opasek. Viseli na něm dva nože a dva červené míčky...? No to je teď jedno. Natáhla k nám ruku a představila se.

,,Dobrý den, jmenuji se Levi, velitelka elitní jednotky. Následujte mě prosím, nikoho si nevšímejte, děkuji".

,,Kriminalista a detektiv Karel Kovář. Toto je je můj doprovod Martin Carev,"

"Já ho znám, vrah bez vzpomínek, že? To by sem skvěle zapadnul," podotkla, otočila se a my ji tiše následovali. Přes pole jsme došli k velké řadě kamenných staveb postavených vedle sebe. Už z dálky byl cítít pach smrti a krve. Kolem se potulovali různě vysoká neka, některá byla hodně zraněná s monokly, řeznými rány či podlitinami. Vlezli jsme do budovy, která byla hned jako první u kraje. Na stěnách byly krvavé zachlé šmouhy, vnitřek byl celkově velmi špinavý, zanedbaný.

V "kanceláři" nás posadila na židle naproti ní. " Tak o čem byste se mnou potřebovali mluvit? Jedná se o ty ukradené zbraně?" Podívala se mi do očí. Nervózně jsem přikývl a vytáhl zapisník. 
"U nás se málokdy krade, myslím tím přímo ze zásob. Muniční zásoby jsou zabezpečené zámkem, to nicméně neznamená, že se tam člověk snadno dostane. Jak jste si všimli, okolo je spousta vojáků. Nikdo tady nemá rád vetřelce a díky pár jedincům se s nimi udělá krátký proces. Proto je to tak závažná věc. Co ještě konkrétně potřebujete vědět?"

Zatímco jsem se vyptával, Martin se očividně nudil a prohlížel si okolí. Po hodině už na židli téměř ležel jako ten nejnevychovanější kluk, až jsem se skoro za něj styděl. Po další hodině jsem už neměl, na co se zeptat, tak jsme odešli. Levi nás doprovázela celou cestu a já za to byl celkem vděčný. 

Teprve až v autě jsem si pořádně oddychl. K téhle cházce já nikdy patřit nechci.

*****

Při cestě jsem se rozhodl stavit na stanici a zanést vše podrobně do databáze. Martin chvíli mlčel a pak se zeptal: ,, Tak hrozné to nebylo, ne?"

"Martine, tobě to možná nevadí a jsi na to zvyklý, ale být s někým, kdo má za úkol vraždit ostatní a být připraven na válku není zrovna můj šálek kávy. Sice občas vypomáhají při katastrofách, policii při razii, ale i tak to jsou monstra, nic víc. Jako ty. Jen ty, narozdíl od nich, jsi za to souzen," sklopil uši a už nic neříkal. Zbytek cesty proběhl v napnutém tichu, asi jsem si tu poznámku měl radši nechat pro sebe. I když ho nemám rád, ta lidská stránka plná empatie mi to do cíle cesty vyčítá.