Život v kostce

Kapitola 19

Kapitola 19

„Upozorňuju tě, že ping pong jsem naposledy hrála tak před pěti lety," smála jsem se, když mi Emmet podával pálku.

„To nevadí," mávnul rukou Emmet a rozehrál. Uznávám, že Emmet v plavkách mě dost rozptyloval. Prvních pár míčků jsem poslala úplně mimo, ale po chvíli jsem se rozehrála. Bylo to vyrovnané. Emmet hrál tak stejně jako já.

V tom najednou zhasnula všechna světla. Nebála jsem se tmy, ale vážně jsem se bála toho, co se v ní skrývá.

„Emmete...?" zašeptala jsem nejistě. Emmet neodpovídal. V tom tichu byly slyšet kroky. Automaticky jsem začala couvat.

Tma byla tíživá, neviděla jsem si ani na ruku. Srdce mi tlouklo čím dál hlasitěji a já jsem stále tápala tmou. Doufala jsem, že nespadnu do bazénu. To bych se asi celkem prozradila. Opatrně jsem našlapovala a držela ruce před sebou.

Co je tohle za hru? Měli by nás rychleji, kdyby rozsvítili. V tu chvíli jsem do někoho vrazila. Leknutím jsem vykřikla. Slyšela jsem tichý smích. Ten člověk mě pevně chytil a zakryl mi pusu rukou, abych nekřičela. Byla jsem šílená strachy. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale nešlo to.

Podle tlumených zvuků jsem usoudila, že dostali i Emmeta. K mému zděšení se ozývaly i tupé rány, jako kdyby do Emmeta kopali. To je ztracený. Jak se z tohohle dostaneme? Co chtějí? Emmet něco mumlal, ale pak se začal smát. Proč se směje? Hráblo mu snad?

I přes to, že jsem si to nechtěla přiznat, jsem se o něj bála. Cukala jsem sebou ještě silněji. Doufala jsem, že mu neublížili.

Když Emmet promluvil, ulevilo se mi. „Být vámi, radši utíkám, protože se odsud jinak nedostanete. Nikdy nás odsud neodvlečete, na to mám moc silnou ochranku." 

Jeho slova zněla věrohodně. O jejich pravdivosti jsem ani nestihla pochybovat, protože v tu chvíli se rozsvítilo a do místnosti vtrhli nějací muži. Konečně jsem měla výhled na celou scénu.

Ti, co nás napadli, byli všichni v černém a měli na sobě brýle, které vypadaly, jako sluneční. Proč na sobě mají sluneční brýle?! Bylo jich asi sedm.

Našich zachránců bylo tak dvakrát tolik. Emmet byl na kolenou a někdo mu držel pistoli u hlavy. Zjistila jsem, že ten někdo, je Peter. Už zase on. 

Jeho muži na něj tázavě koukali. On jen zavrtěl hlavou a ještě víc přitlačil Emmetovi zbraň ke spánku. Ucítila jsem, že mi k hlavě také někdo přitlačil studený kov. Co teď?

„Tomu se říká sourozenecká láska," řekl Emmet  stále s úsměvem.

„Drž hubu," odsekl Peter. Emmet zavrtěl hlavou a pak se všechno seběhlo neuvěřitelně rychle. Peter najednou ležel na zemi a Emmet seděl na něm s pistolí mířící mu mezi oči. Vůbec jsem nestihla zaregistrovat, jak se to Emmetovi povedlo.

„Tak a teď okamžitě pusťte Rose nebo bude mít váš šéf díru v hlavě," řekl směrem k nám Emmet chladně. Cítila jsem na muži za mnou nerozhodnost.

„Tak bude to?!" zařval Emmet a střelil Petera do ruky. Ten zařval bolestí a nenávistně si bratra měřil.

Muž za mnou mě, očividně totálně zděšený, pustil a postrčil k Emmetovi. Ten máchl rukou k ochrance a předal jim Petera. Já jsem mu jen padla do náruče a proti mé vůli mi začaly téct slzy.

„Šššš, neplač," chlácholil mě a vedl mě pryč z bazénové místnosti. Dovedl mě do ‚mého' pokoje. Tam si se mnou sedl na sedačku, dal si mě na klín a přikryl nás dekou. Oba jsme byli  jen v plavkách, takže jsem za to byla vděčná. Schouleně jsem na něm ležela a volně nechávala stékat slzy.