Život v kostce

Kapitola 37

Kapitola 37

Píp píp píp.

Jsem mrtvá? Zmateně jsem otevřela oči. Byla jsem v nemocničním pokoji, připojená k nějakému otravně pípajícímu přístroji.

Vedle mé postele seděl na židli Emmet s hlavou opřenou o moje břicho a tiše podřimoval. Musela jsem se pousmát. Jemně jsem mu prohrábla vlasy rukou a zjistila, že mám zápěstí ovázané obvazy.

Emmet se bleskurychle probudil a zvedl hlavu. Když zjistil, že jsem vzhůru, na tváři se mu objevil úlevný výraz.

„Rosie," zašeptal a přiložil mi dlaň na tvář. „Ani nevíš, jak moc jsem se o tebe bál," zamumlal zdrceně a políbil mě na dlaň.

„Já se bála o tebe," broukla jsem a jeho dlaň na své tváři jsem jemně překryla svou druhou rukou. Poté jsem se posunula úplně na druhý kraj postele. „Pojď sem," řekla jsem mu s úsměvem a pokynula na uvolněné místo.

Emmet se na mě zaculil a bez sebemenšího zaváhání si ke mně vlezl. Hned jsem se k němu přitiskla a opřela si čelo o to jeho.

„Víš Emmete, já myslím, že tě miluju," vysypala jsem ze sebe a nejistě se na něj usmála. Potřebovala jsem, aby to věděl.

Na jeho tváři se objevil ohromený výraz, který se pomalu přelíval do širokého úsměvu.

„Jen myslíš, jo?" zeptal se mě hravě a odendal mi vlasy z tváře.

„Vím," zašeptala jsem a uculila se na něj. On na to zareagoval hlubokým, vášnivým polibkem.

„Zítra," začal, „poletíme pryč odsud. Tam už budeme mít klid," oznámil mi a začal si na prst namotávat moje vlasy.

„A kam poletíme?" zeptala jsem se zvědavě, s hlavou položenou na polštáři kousek od té Emmetovy.

„To je překvapení," oznámil mi tajemně a vlepil mi pusu.

****

„Beth Appletonová?" přečetla jsem nahlas své falešné jméno. „To je nový pas," vyhrkla jsem, když mi došlo, že je tam moje novodobá fotka s blonďatými vlasy. Emmet přikývl, zatímco mířil k frontě na odbavování.

„Všechny starý zabavila policie," vysvětlil mi a mrknul na mě.

„Proto jsem tě taky hned neunesl z toho programu na ochranu svědků," řekl a podíval se na mé nechápavě nakrčené čelo . „Musel jsem nechat udělat nový pasy," dodal a já překvapeně povytáhla obočí. To mě vůbec nenapadlo. Nějakou dobu už mi vrtalo hlavou, proč mě neunesl hned, když věděl, kde jsem.

Kam letíme, jsem se dozvěděla až v letadle. Na všech cedulích sice bylo, že letíme do Las Palmas, problém však byl, že jsem nevěděla, kde to je. Odhadovala jsem, že to bude někde ve Španělsku.

Nakonec jsem nebyla tak daleko od pravdy. V letadle totiž spustili několik mini televizí nad asi každým třetím sedadlem, kde ukazovali trasu, kterou poletíme.

Las Palmas, jak jsem zjistila, je hlavní město ostrova Grand Canaria, což je ostrov ležící západně od Afriky, ale spadá pod Španělsko. Nikdy jsem tak daleko nebyla. Nemohla jsem se dočkat, až tam doletíme.

Po zhruba pěti hodinách jsme tedy konečně přistáli a pilot nám oznámil, že venku je krásných 26 stupňů. S nadšením jsme s davem vystoupili z letadla a já vzala Emmeta za ruku.

Nějaká stará, znuděně vypadající paní, mi do ruky vrazila letáček, na kterém byl vyfocený delfín a nad ním napsané ‚Palmitos Park'. Žďuchla jsem do Emmeta.