Život v kostce

Kapitola 32

Kapitola 32

Zatajila jsem dech a zastavila se uprostřed kroku. To není možný. To nemůže být možný. Jak mě našel? Proč volá mámě? Počkat...Proč má máma jeho číslo uložený v mobilu?!

Chvíli jsem mlčela a chtěla to položit, ale nakonec jsem vytočeně promluvila.

„Co chceš? Kdes vzal sakra mámino číslo? Nech jí na pokoji!" Emmet se tiše zasmál.

„Taky tě rád slyším," poznamenal ironicky.

„Emmete," když jsem to jméno vyslovila, zatajil se mi dech, „proč tě má máma uloženýho jako Ernieho?" Byl slyšet hlasitý povzdech.

„Rosie, Rosie. Ve tvým podání to zní, jako kdybych jí tam svoje číslo uložil sám!" Bolestivě jsem se kousla do rtu. O co tady jde?

„Ty mámu vydíráš?" zeptala jsem se nervózně. Klepaly se mi nohy tak, že jsem se musela jít opřít o stěnu, abych neupadla.

„Já? Ne, nemám zapotřebí ji vydírat. Pracuje se mnou dobrovolně," pronesl v protestu. Stáhlo se mi hrdlo.

„Lžeš! Co si o sobě myslíš? To by mi nikdy neudělala," zavrčela jsem naštvaně, ale znejistěla jsem. Emmet se začal hlasitě smát. V tom se ozvalo z kuchyně:

„Zoro? Kdo volá?" zavolala na mě mamka. Jakmile jsem vstoupila do obýváku a viděla můj výraz, ztuhla. „Kdo to je?" zašeptala.

„Mami, co se tu děje? Tebe Emmet vydírá?" zeptala jsem se a upřímně doufala, že řekne ano. Jenže ona mlčela. Viděla jsem, jak  se jí zaplňují oči slzami. Cítila jsem se, jako kdyby mi dala facku.

Zoufale jsem pohlédla na tátu, který jen klopil zrak.

„Prosím, řekněte mi, že nespolupracujete s Emmetem," kňoukla jsem. Táta se podrbal na hlavě a stále se vyhýbal mému pohledu a mámě začaly téct proudem slzy, které si utírala do rukávu.

„Tak co, už mi věříš?" poškleboval se Emmet z telefonu. Neodpověděla jsem a ruka i s telefonem mi klesla k boku. Hovor jsem však neukončila.

V tom jsem uslyšela hlasité kroky na schodech. Stočila jsem tam pohled a spatřila Sama se zlomyslným úšklebkem ve tváři. Takový úšklebek jsem u něj nikdy před tím neviděla.

„Ale ale, naše malá Rose na to konečně přišla!" zvolal a rozhodil rukama.

„Same," sykl táta a koukl na něj pohledem: už nic neříkej.

„Co? Stejně se to dozví! A myslím, že je jedno, jestli jí to řeknu já nebo Emmet," obhajoval se a s úšklebkem se na mě obrátil.

„Ty znáš Emmeta?" zašeptala jsem nevěřícně a cítila jak se i mně plní oči slzami. Jak? Kdy? Cítila jsem se, jako kdyby mi každým slovem dával pořádnou ránu pěstí. Jako kdyby mi nějaká ohromná ruka svírala hrdlo čím dál tím víc. Sam si to očividně vychutnával.

„Samozřejmě, že ho znám! Znám ho dýl, jak ty! Ten chlap je bůh," usmál se Sam zasněně. Rychle jsem se nadechla a začala kroutit hlavou.

„Co to říkáš? Jak to, že ho znáš?" Co se stalo? Co jsem přehlédla? Je tohle nějaký hloupý vtip? Nebo děsivá noční můra?

„Ach jo, Rose, asi ti to budu muset vysvětlit úplně od začátku, co?" nadhodil řečnickou otázku a pokračoval.

„Víš, ty jsi strašně nevšímavej člověk. Nechápu, jaktože jsi na nic nepřišla! Než tě Emmet unesl," u slova unesl, prsty naznačil uvozovky, „byli jsme naprosto na dně. Žádný peníze, spousta dluhů, hrozby exekucemi."

Nevěřícně jsem na něj zírala. Něčemu takovému jsem nechtěla uvěřit. Ničeho, co by naznačovalo, že jsme na dně, jsem si nevšimla.

„Rodiče se rozhodli, že ti to říkat nebudou. Prý jsi na to moc mladá! Pche."

Zděšeně jsem šlehla pohledem k rodičům. Máma se vehementně kousala do rtu a dělala, že jí neskutečně zaujaly její ruce. Po tvářích jí však stále tekly prameny slz. Táta stál jak na trní a držel si hlavu v rukou.

Ani jeden se ale se Samem nehádal. Mně už také tekly slzy. „Taková blbost!" pokračoval a gestikuloval rukama. Cítila jsem obrovské výčitky, že jsem si toho nevšimla.

„Proč myslíš, že rodiče prodali auto? Nebo gril? Nebo mojí televizi?" metal po mně slovy.

„Já-já nevím, vždyť říkali, že jim stačí jedno auto...a grilu ani tvojí televize jsem si nevšimla," šeptla jsem nakřáple. Netušila jsem, jestli dokážu dál poslouchat.

„Nevím! Nevím! Nechceš vědět!" křičel na mě. V uších se mi ozýval můj vlastní tep. Sama jsem skoro nepoznávala. Měl obličej zkřivený nenávistí. Nenávistí, která byla určená mně. Už jsem nebyla schopná promluvit.

„A pak se objevil Emmet," jakmile zmínil jeho jméno, tón se mu úplně změnil. Mluvil naprosto obdivně.

„Moc dobře věděl, jak na tom jsme, a tak nám dal nabídku. Říkal, že se mu líbíš, a že když mu tě prodáme a pomůžeme ‚unést', vyhrabe nás z dluhů a dokonce z nás udělá boháče," usmíval se, očividně zase s dobrou náladou.

Já sotva stála, ale nechtěla jsem se posadit. Jediné, co mi v tu chvíli kolovalo hlavou, bylo: Jak mi to sakra mohli udělat? Oni mě prostě prodali kvůli penězům? To mě raději dají do rukou vraha, než aby se vypořádali se svým dluhem po legální stránce? Raději mě prodají, než aby se mi obtěžovali říct, co se děje?

Telefon mi vypadl z ruky. Skoro jsem si toho nevšimla. Cítila jsem se, jako kdyby ze mě někdo vysál veškeré naděje. Nikoho nemám...Vlastní rodiče mě bez mrknutí oka prodali vrahovi. Můj bratr mě nenávidí.

Všechno se mi začalo hroutit. Nohy jsem měla jako z želatiny a přes slzy jsem skoro nic neviděla. Zděšeně a zklamaně jsem si prohlížela členy mé rodiny, jestli se tak vůbec dali nazvat.

„Vážně jste mě neskutečně zklamali," pronesla jsem a mátožně klopýtla ke dveřím. Cítila jsem, že jestli se od nich nedostanu pryč, zkolabuji. Dveře jsem prudce otevřela, ale k mému zděšení za nimi už bylo plno.

„Opět se setkáváme," pronesl Emmet s úsměvem.

A pokračování je tu! Samozřejmě, že až si  tuhle kapitolu přečtete, asi budete mít pár otázek, ale nebojte, všechno ještě vysvětlím) Doufám, že jsem vás touhle kapitolou aspoň trošku překvapila :D když jsem to psala, bylo mi Rose upřímně líto :( :D konečně se vám tu zase objevuje Emmet, tak jste snad spokojený) :D každopádně pište názory a votujte!) (samozřejmě děkuju za všechny komentáře a voty z minulých kapitol)