Paradise City

Potřebuješ pomoc?

Otevřela jsem slepené oči ospalky, ležíc na zatuchlém seně ve věznici kamenného hradu. A aby jsem neusla a neztratila vědomí z bolesti a ze ztráty krve, začala jsem si zpívat. Vím, že to není zrovna nejlepší nápad, jak se udržet při vědomí, ale v takové chvíli, kdy jsem se nemohla ani pohnout bez bolestného zaskučení, to jinak nešlo.

Můj zpěv se rozezněl po cele a také ještě mnohem dál po točitých schodech nahoru ke stráži, hlídající vstupní dveře. Odrážel se od vlhkých stěn, porostlých mechem, který začínal plesnivět a páchnout.

"Máš krásný hlas." Ozvala se osoba za mřížemi, držíc v ruce jednu z kovových tyčí, poskládaných těsně vedle sebe, aby se nikdo nemohl protáhnout na druhou stranu. Nedokázala jsem pořádně zaostřit a popravdě už ani téměř nic povědět, ale nakonec mi hlas zas začal fungovat.

"Nestarej se a věnuj se někomu jinému. Nestojím o bezvýznamnou chválu. Ani o soucit, který mi nehodláš dát." Zabrblala jsem téměř neslyšně a povzdechla si. Vzpoměla jsem si na Iseho, který ve mě věřil a já ho jisto jistě sklamala.

"Nezajímá tě ani svoboda?" Zeptal se povýšeně muž zahalený tmou a vycenil své bílé zuby v širokém úsměvu. Vzhlédla jsem překvapeně k té osobě a něvěríc tomu, co právě řekl, přikývla. Muž odemkl zámek a otevřel vrzající mříže. Vešel a dřepl si přede mne. Konečně jsem viděla jeho tvář a toho, koho jsem uviděla, jsem opravdu nečekala.

"Princ Shirima?!" Vyjekla jsem překvapením.

"Sklapni! Nikdo mne tu nesmí vidět." Zacpal mi pusu dlaní a ukazováček druhé ruky si přiložil ke svým ústům. Nechápala jsem jeho úmysly a tak jsem se ho rozhodla zeptat na to, o co mu vlastně jde.

"Proč.." ani jsem nestihla doříct, co jsem plánovala, když mi skočil drze do řeči. Nespokojeně jsem zabručela.

"Proč ti pomáhám? Protože chci sedět na trůně já a za své vlády konečně pomáhat lidem! Podle rádců jsem moc mladý a neschopný, aby jsem dělal správná rozhodnutí, narozdíl od mého statého, senilního otce. Nikdy mne nepustí ke slovu a to je ten problém. Jsem skoro král, pro pána boha! Když prchneš, mám aspoň minimální šanci být ten, kdo měl pravdu, že utečeš a pomáhat jim v pátrání po lstivé rebelce." Takže jestli jsem to dobře pochopila, stále po mě stráže půjdou, jen budu mít před nimi náskok, šanci se dostat do bezpečí a nechat se ošetřit? Neměla jsem, co ztratit a tak jsem souhlasila s pomocí. Byl tu však problém kolosálních rozměrů a to s mým pohybem. Položila jsem si obě dlaně vedle zadku na zem a vzepřela se. Stalo se ale to, co jsem očekávala hned od samotného počátku. Svalila jsem se zpět k zemi a můj pokus přišel v niveč. Poraněné rameno se ozvalo s ještě větší bolestí, než při prvotním zásahu, zlomená žebra začala pálit a o rozbité hlavě ani nemluvě.

Princ mi nabídl ruku a milosrdně mi pomohl na nohy. Pak jsme se přes sklepení, dlouhou chodbou dostali ven z hradu k zadnímu východu pro služebnictvo. Shirima mi přehodil přes ramena plášť, co měl celou dobu na sobě a zapnul knoflík u krku. Kapucu jsem si už nasadila sama. Princ se spokojeně usmál a zdvořile mi políbil ruku.

"Teď už musíš jít sama. Doufám, že to nějak zvládneš. Nech se někde ošetřit, bedlivě prohlédnout a věř mi, že ve mě máš vždy spojence, i když to je jen mezi námi dvěma." Přikývla jsem a pokusila se o úsměv, ze kterého vzešel pouze divný úšklebek. I když jsem netušila, proč si vybral zrovna mě, byla jsem ráda, že dnes není den, kdy zemřu.