Paradise City

Kde je ten prcek?

Ahoj všem! Omlouvám se, že nebyl dlouho další díl, ale zaměstnává mě v poslední době hodně věcí. Užijte si příběh. ^^

Sesunula jsem se podél zdi, kde jsme se před chvílí rozešli s princem Shirimou.

Jak se mám dostat dál, když už nemám ani kousek síly? Povzdechla jsem si. Připravila jsem se na to, že mi nezbívá nic jiného, než prostě jít, neotáčet se a jít. S rukou svírajíc okraj tmavého pláště, jsem se, už po několikáté za tento den, znovu postavila na nohy. Začala jsem se belhat dál, tak rychle jak jsem dokázala.

Jak daleko se mohl Ise dostat? Běžel? Nebo jen šel? ...Teď ho potřebuji více než kdy jindy. Bolí to. ...Strašně to bolí.

Slzy my stékaly po tvářích proudem a já to nedokázala nijak zastavit. Myslela jsem, že jsem silná, ale tohle je na mě prostě už moc.

Několikrát jsem uvažovala nad tím, že to vzdám, ale to by jsem pak znovu nespatřila jeho. Tu milou tvářičku s červenými líčky a bílými zuby. Plnými rty a světloučkou pletí.

Když kilometry nabývali a já se stále neblížila k cíli, začínala jsem pochybovat o svém orientačním smyslu. Netušila jsem kudy kam, nohy se mi motaly a každou chvíli podlamovaly, popravdě už jsem ani nevnímala nic, či nikoho kolem sebe. Před očima se mi zatmělo a palčivá bolest projela celým mým tělem. Sratila jsem snad vědomí?

Kde jsi , Ise? Ise!? Pomoz mi! Vem mne domů. Chyť mě za ruku a říkej, že to bude dobré. Hlaď mě po tváři a hraj si s mými vlasy. Buď u mne, měj mě rád. Obejmi mě. Zůstaň se mnou, můj milý Ise.

*****

Slunce mi nepříjemně zářilo do očí a tak jsem si je předloktím mrzutě přikryla. Zabořila jsem týl hlavy do měkého polštáře, když mi náhle došlo, že ležím v postely. Položila jsem ruku vedle sebe na naducanou peřinu a pootevřela víčka. Má zranění byla zavázaná, pečlivě ošetřená a vedle mne, v polosedu, opřený o zeď za postelí podřimoval neznámý zachránce.

"Jsi vzhůru!" Vyjekl a přiskočil ke mě blíž, když otevřel oči a probral se z polospánku. Přiblble se usmíval a jaho oči zářily radostí. Usmála jsem se.

"Kdo jsi? Proč jsi mi pomohl a kde to jsme?" Optala jsem se po dlouhé chvíli ticha. Zašklebila jsem se, když jsem se nadechla. Pocítila jsem poraněná žebra. Podezřívavě jsem mu, ale stále zírala do tváře.

"Jsem Patric. A ty můžeš být ráda, že jsem tě tam nenechal chcípnout. Byla pod tebou na stráni pěkná kaluž krve. Tohle je farma poblíž Slytor (město, do kterého mířím celou dobu), máš hlad?" Přikývla jsem, protože jsem nejedla už pěkně dlouho. Odešel a pár minut po té, vešel zpět do místnosti. Podal mi talíř s chlebem, který byl namazaný tvarohem a hrnek mléka. Poděkovala jsem. S úsměvem na tváři jsem se pustila do jídla. Zase se konečně cítím v bezpečí.

Chybí mi. Chci ho mít u sebe... Ise..

Všimla jsem si, že mi po tváři začaly stékat slzy. Rychle jsem se otočila k oknu, aby si můj zachránce ničeho nevšiml. Jenže to se mi nepodařilo.

"Nebul. To, že jsi vládce živlů neznamená, že musíš být v boji sama. Z bezvědomí si mi vlastně vše vysvětlila, ale kdo je Ise. Tvůj milenec? On tě v tom nechal?" Začala jsem rudnout vzteky nad slovy toho zvědavce, protože kdyby Ise neutekl "a nenechal mne v tom", zabili by ho bez váhání a jeho hlavu by nabodli na kůl, jako varování všem vzpurným jedincům.

"Za prvé, utekl, protože jsem mu to nakázala a za druhé, není můj milenec..." odmlčela jsem se na podezřele dlouho, nevěděla jsem totiž, co mám říct. "...je to jen někdo, koho potřebuju." Zamumlala jsem se lžící v puse.

"Někdo, bez koho nedokážu žít."