Paradise City

Láska?

Po dlouhé, probdělé noci, kdy jsem premýšlela nad událostmi podledních dní, jsem se rozhodla pokračovat dál a najít Iseho i přes má velká zranění. Problém byl v tom, že jsem stále nedokázala pořádně stát na nohou a jisto jistě bych někde znovu skolabovala. Zvolala jsem tedy jméno svého hostitele a on hned přiběhl. Požádala jsem ho o pomoc, on ale protestoval. Byla jsem unavená a na hádku jsem neměla náladu. Tak jsem nespokojeně zabručela pár slov v protest.

"Nežádám tě o nic složitého. Chci pouze půjčit koně. Vrátím ho." Muž si naštvaně promnul spánky a pak si povzdechl. Nepatrně přukývl a mě se rozzářily oči nadšením.

Jedu si pro tebe Ise! Ja si tě najdu Ise! Jen na mě počkej.

***

Ise:

Slunce se pomalu schovávalo za obzor a já se podél stromu svezl přímo k zemi. Tma mne zahalila do černé peřiny, kterou jsem se nechal přikrýt. Slza mi stekla po tváři s myšlenkou na ni. Prosím, neopouštěj tenhle svět. Ještě nesmí být tvůj čas. Najdi mě. Jsem stále tu. A myslím na tebe.

Láska, schopnost, pud, cit? Ochota vzdát  svůj sobecký, opuštěný život, opustit pole, chrámy, domovy, cíle, otevřít se druhému. Někoho považovat pro sebe za cennějšího, než jsem já sám. Být ochotný položit za druhou osobu svůj život.

Otevřel jsem rozespale oči a vyjekl, když jsem spatřil čumák koně, sklánějícího se k mému tělu.
"Zvedej se. Prcku." Promluvila osoba sedící v sedle onoho koně, s tolik povědomím hlasem. Když jsem se ale konečně probral pořádně, nikdo u mě nestál. Přeludy jsou pro mne na dením pořádku, když ona není se mnou. Nebo, že bych se už pomátl? Zatřepal jsem hlavou a vlezl do lesa hned vedle cesty, u které jsem se právě probral. Chtěl jsem najít nejaký potůček a napít se studené raní vody.

Vypravěč ^^ :

Zahrada s růžemi rozkvetla v rozlehlém lesíku, jako nikdy předtím. Mnoholeté, už dávno suché stromy snad zázrakem zas rozkvetly. Sedm malých králíčků si hrálo na slunném svahu a vyhýbalo se témnemu zákoutí lesa. Žádná noha by tam nevkročila. V jeho srdci, ale ležela tůň. Přebytečná horská voda tekla do tůně. Nikdo se nedokázal vody v tůni pomalu ani dotknout, jak byla ledová. Tam potkal Ise lesního ducha. Hledal tak chladivou vodu tůně. Šel a najednou zahlédl mezi stromy stát nahou dívku, lehce průhlednou strážkyni, ale přes to krásnou, jako měsíční svit. Z vlasů jí kapala voda a stékala po bledém, krásném těle. U nohou se jí choulely šedé šaty, jako očarovaný šel k duchovi blíž. Obrátila se k němu a on stuhl. Ona ho přizvala gestem k tůni. Lehounce ztmavla hladina. Voda se podivně zakalila. Postupně se vyjasňoval živý obraz: Stál ve slavnostním oblečení před shromážděnými lidmi, kteří mu provolávali slávu. Vedle něj stála jeho stracená přítelkyně a držela ho za ruku. Vyděšeně couvl od tůňe. Hladina opět zprůhledněla a lesní dívenka zmizela. Kdo byla to průhledná dívenka, co mu ukázala jeho tajné přání? Kdo byl ten duch, který mu dal naději doufat v to, že dobré věci se mohou stát i jemu.  Čekal co se bude dít a doufal, že jednoho dne znovu nalezne tu užasnou vládkyni živlů, kterou tolik obdivuje. Okouzlila ho, omámila, očima tak nebesky modrýma, až to bylo nelidské. Tou kůží, i když popálenou, ale stále velmi jemnou. Svou vášnivou pobahou a milým hlasem. Tím, že tu je. Na světě plném nenávisti.