Ne teď, ne takhle

Flashback 2

Mé myšlenky nabíraly na hloubce. Myšlenky o smrti, nenávisti, podvodu, krádeži, ovládání a manipulování člověka. Představovala jsem si, jak by asi vypadala moje smrt. Byla by to sebevražda, nebo by mě někdo zabil ? Úmyslně či neúmyslně ?  Byl by to nůž, žiletka, pistole, vlak, auto, zločinec a nebo pomatený stařík, kterému právě vypadla protéza ? Zemřela bych nahá či oblečená ? S temnými myšlenkami nebo myšlenkami na světlo ? Šťastná nebo smutná ? S někým nebo sama ? Na místě které dobře znám, nebo na místě které je mi všemi smysly neznámé ? A co když ze mě bude vrah, který bude šťasten ze smrti druhých ? Zločinec, který se bude živit vykrádáním bank ? A nebo já budu představovat banku, kterou bude někdo vykrádat ? Bude se se mnou tak manipulovat, až se mi ukradne to nejdůležitější, kvůli čemu vlastně žiju ? Budu tím předmětem, či bytostí natolik zmatená, že ztratím sama sebe a nakonec mi ukradnou srdce a já zůstanu jako nicka ? Bez srdce a cti ? A co když člověk bez své cti může dále žít, ačkoliv si třeba bude připadat méněcenný a nebo mu to bude jedno ? Co když na tomhle vůbec nezáleží ? Co když si myslíme, že neseme věc, ale ona nese nás ? Pusa, kterou líbáme, líbá nás, nebo my ji ? Držíme ruku, nebo drží nás ? Co když se držíme navzájem ? Zapínáme telefon, nebo se telefon zapnul sám, jen s naší pomocí ? Co když takhle něco ovládá naši zemi ? Co když jsme všichni loutky v zábavném pořadu o životě ? Vážně jsme ve vesmíru sami ? Co když to jsou mimozemšťani, kteří představují naši karmu ? Co když ani karma neexistuje a to co se stát má, se stane ? Prostě jen hloupá náhoda ? Co když vlastně člověk neumírá stářím, ale tím, že jen někdo řekne, už je tu moc dlouho ?

-----------------------------------

Při komunikaci s člověkem nebo lidmi, jsem dávala přednost řeči těla. Bylo mi bližší komunikovat jen s jednou bytostí, než tisíci dalšími. Zaměřovala jsem se hlavně na heptiku, což je nejošuntělejší technika vyjadřující dotek. Na chronemiku jsem nedala dopustit. Jakmile se mi nějaká bytost v dobrém slova smyslu dostávala jako mráz pod kůži i do duše, nakládala jsem s časem komunikace bytosti. Měla jsem z toho dobrý pocit, jako když vedu vítězné vojsko vpřed, že vedu osud svůj i druhého člověka. Silně jsem vnímala proxemiku neboli vzdálenost člověka, čím blíž mi člověk stál, tím větší jsem cítila pouto. Jenže ano, tohle byl můj pohled na situaci. Ale co když to druzí takhle nemají ? Je jim jedno jak člověk stojí, jak udržuje oční kontakt ? Bylo to důležité pro mě. Ach, cítím se zbaběle, když řeším jen sebe. Jenže co když někdy najdu člověka, který pro mě bude znamenat vše a já pro něj nic ? Otázka, která mi nedala spát.