Ne teď, ne takhle

Flashback 4

Philip, Philip.. no nemluví to jméno už samo za sebe? Ten kluk byl jako časovaná bomba. Vždycky se objevil ve chvíli, kdy jsem se cítila osaměle s tím, že někoho postrádám, což často nebylo. Dokázal mi zvednout náladu neskutečným způsobem, že mi vydržela až do druhého dne. V jeho přítomnosti jsem se cítila v bezpečí a hrozně daleko od problémů. To jen jeho mé pravé já přijalo jako osobní štít. Ještě donedávna jsem s ním trávila dny i noci. Nemyslím tím, že jsme spolu spali, jako spali. Ano spali, ale jen vedle sebe, k ničemu jinému však nedošlo. Sama nevím, jestli bych chtěla, aby k něčemu vůbec došlo. Mezi námi je to jak v začarovaném kruhu. Lépe bych to nepopsala. Hrabáním v hloubce mé mysli jsem si vybavovala okamžiky, které jsme spolu zažili. Jedna situace nebo vzpomínka je na minulý rok, díky které se dnes dokážu na chvíli dostat do jiné dimenze. Navštívit svou minulost a všechny hezké chvilky, které jsem s ním prožila. 

Začalo to nevinně jedno ráno. Ihned po vzbuzení a vyškrábání z postele jsem ucítila obrovskou touhu po dobrodružství. Bylo myslím kolem šesté ráno a mně ten den, přišel jako něco, co se jen tak opakovat nebude, něco jako jedinečná možnost zažít něco, co nepůjde jindy, než dnes, jinde než tady. Oči jsem ještě stále neotevřela. Pomocí hmatu jsem se chtěla dohrabat ke skříni. Nejdříve ukazováčkem jsem přejížděla okraj postele, celou dlaní pak rozhraní mezi postelí a komodou. Má orientace nebyla nic moc. Byla upřímně dost šílená a tak jsem furt poslepu za pomoci hmatu pátrala po skříni, ve které se nachází mé věci. Nohy jsem táhla za sebou a pociťovala každý krok. Do chodidel mě šimral jemný koberec. V tu chvíli jsem přemýšlela jen nad tím, jak napíšu vzkaz babičce a vypadnu za dobrodružstvím. Jenže místo toho, abych došla ke skříni, jsem skončila na zemi, jelikož jsem si večer věci neuklidila do skříně, ale nechala je ležet.. Nahlas jsem si řekla: „No jo, babička má vždycky pravdu." Ještě včera večer mi kladla na srdce, ať si ty věci uklidím, jinak o ně zakopnu. Jenže já, tvrdohlavá holka s plavými vlasy a zelenýma očima, jsem si stále stála za svým i přes to, že vše co babička řekla, se vyplnilo. Hlava mi přistála přímo v báglu. O nos se mi otíral zubní kartáček a v puse jsem měla fusekle. Nic příjemného. Většinou jsou má rána hektická. 

Zvedla jsem se ze země pomocí postele. Tentokrát jsem na sebe jen něco hodila a vzala celej bágl, protože nikdy nevím, co se mi bude hodit. Vyčistila jsem si zuby a z vrchu lednice vzala propisku, která měla na konci na pružince fotbalový míč, který se při psaní pohupoval. Tahle propiska dědu stála nervy. On totiž fotbal doslova nenávidí. Po rozčilování ale tuhle propisku přijal, když babča přijala Maxe za člena rodiny. A tak s ní dál babička mohla luštit křížovky. 

Vzala jsem žlutej lepící papírek, napsala na něj „jdu za dobrodružstvím, nebojte se o mě!". Papírek jsem nalepila na lednici, protože mi došlo, že to je první místo, kam děda půjde, když se ráno vzbudí. Z ošatky na ovoce jsem vytáhla jablko, dala ho do pusy a stiskla zubama. Běžela jsem do chodby, nazouvala si boty a pak zavazovala tkaničky. Od pusy mi kapaly sliny a není divu, když mi obrovské rudé jablko bránilo v polykání. Přesně v tu dobu kdy jsem sahala po klice, na mě skočil Max, Pohladila jsem ho a on mi na oplátku oblízl půlku obličeje. Kdyby Max uměl mluvit, jeho dnešní olíznutí bych si vyložila nějak takhle - „vyřídím, že jdeš pryč, opatruj se a měj se dobře".