Ne teď, ne takhle

6

Ann už znova volala. Teď už to jsou dva nepřijaté hovory. Nic jiného se mi nehoní hlavou než to, že s nikým nechci mluvit a chci někam vypadnout. Nechci nad ničím přemýšlet, jen vypnout, vypadnout z reality. Telefon mi neustále problikává před očima a nepřetržitě hlásí zbylé nepřijaté hovory. Světlo bodá natolik do očí, že se letmo dotknu ikony zeleného telefonu a vytočím Ann. V telefonu hlásí mužský hlas něco jako „voláte do sítě jiného operátora". Tohle můžete poslouchat jen jednou, protože pak to leze na nervy. Chlápek přestal mluvit a telefon začal vyzvánět. Z nudy jsem to začala počítat. Jednou, dvakrát..

„Ahoj" zafuněla mi Ann do telefonu. Zněla smutně. Copak se něco děje? Tak pomalu mi dochází, že bych se měla do toho telefonu ozvat a zeptat se nahlas. Napočítala jsem do tří, uklidnila se, hluboký nádech a výdech.

„Ehm, ahoj" stejně jsem se nezeptala, i když bych dostala pochvalu jako pes, který správně zareaguje na povel. Prostě lidé s tímto syndromem to nemají jednoduché, ale to z nás nedělá kdejaké chudinky.

„Musíme se sejít" řekla vyděšeně, dokonce i já poznala, že si tuhle řeč dopředu nacvičila.

„...proč, já to nechápu?!" Zeptala jsem se vyzvídavě, protože mi nic jiného nezbývalo. Uběhly asi dvě minuty a stále neodpověděla na mou otázku a tak jsem znova napočítala do tří, zhluboka se nadechla a vydechla a zeptala se jinak: „Kdy?"

Tak rychle reagovala, až mě to zaskočilo. „Do tří dnů."

To už jsem se i já pomalu probírala ze snu a vcházela nerada do kruté reality. „Dobře, zítra odjíždím k babičce, tak za tři dny se uvidíme. Můžeš mi alespoň něco říct, o co třeba jde?"

Z telefonu vycházelo vzlykání a tahání nudlí zpět do nosu. „Zatím ti nic říct nemůžu. Tak za tři dny." Ani jsem nestihla odpovědět a jediné co se v telefonu ozvalo, bylo típnutí hovoru.

Byla jsem tak šokovaná tím, co se právě stalo. Myslela jsem na to nejhorší, třeba má rakovinu nebo jí někdo umřel nebo tak něco. A bylo to tady. Můj vztek převládal meze a já se nezmohla na nic jiného, než sáhnout po zapalovači a kreslit si po těle.

Škrtla jsem zapalovačem, na kterém jsem měla vyrytých spoustu slov a čísel a přiblížila si ho zespoda na zápěstí a začala kreslit. Byla jsem tak vyděšená a zaujatá nedávnou minulostí, že jsem to teplo ani nevnímala.

„Peace, snad mě v tom nenecháš!" Hodila jsem obličej po Benovi, který se tu z ničeho nic objevil.

(„)Ty zítra odjíždíš?(") Zrudla jsem vztekem a zapalovač jsem dala ještě dál tak, aby teplo z plamene žahalo mnohem víc do kůže.

„Už zase?! Už zase si mě poslouchal?" Ben po mně hodil ksicht a dal ruce směrem ke mně a vytvořil dlaněmi dvojitý stop.

(„)Poslouchal jsem vaše. Tak nevyváděj a to kreslení si nech na jindy. Zítra jedeš přeci k babičce a já si myslím, ehm.. nebo oba si nejspíš myslíme, že na to přijde, pokud to bude ještě větší, než je..(")

Bylo mi jedno co říká. Zapalovač jsem od zápěstí dát nemohla. Nepřišla vlna silné vůle. Vlna odporu, abych toho nechala. I přes to všechno bezvýznamné přemýšlení mě zajímalo jen jedno. Neváhala jsem a zeptala se nahlas: „Bude tam zítra i Philip?"