Ne teď, ne takhle

5

Mám nepříjemný pocit. Slyším otravný zvuk. Mé myšlenky se přes to snaží, zůstat tam, kde byly po celou noc. Ve snu. Zvuk nepřestával, právě naopak. Přidaly se k němu ještě vibrace. Mé myšlenky v tu ránu byly okamžitě rozházené. Přišlo mi, jakoby dostaly poslední lupeny na největší fesťák všech dob, nasedly do busu, odjely a neřekly ani „čau". Stačila jen chvíle na to, aby mé vzpomínky na sen byly ojediněle zapovězené. Měla jsem pocit rozhořčení, nenávisti a nepochopení. Převalila jsem se z břicha na záda. V zádech jsem cítit bolest, která vystřelovala jako malý ostrý střípek do oka ve zcela zvláštních intervalech. Byl to sice střípek malý, ale ostrý, kvůli kterému by jste se v živém mase, museli rýt sakra dlouho, než by se vůbec našel. Ne, že bych měla v zádech střep (jen přirovnání). Cítila jsem se nevyspale, ačkoliv jsem naspala více hodin, než obvykle. Převalovala jsem se v posteli a vkládala do toho většinu své energie. Najednou v domě nastal klid a ticho, když pominu cvrlikání hrdliček. Klížily se mi víčka, ale stále jsem v sobě nenacházela ani skulinku spokojenosti. Zajímalo mě, jak dnešní den bude vypadat, když už teď mám zkažené ráno. Neuběhly ani dvě minuty klidu a zase, zase ten otravný zvuk, který mě dohání k šílenství. Bylo mi jasné, že takhle to dál nepůjde. Nezbylo mi nic jiného než si promnout oči a sednout si na postel. Další rána. Zářivé sluneční paprsky mířily přímo, jako šípy do mých právě otevřených očí. Snaha najít ten otravný zvuk nemusela být velká, jelikož to byl můj mobil, který ležel kousek ode mně, na nočním stolku. Natáhla jsem se pro telefon, abych ho ještě zastihla hrát. Nepovedlo se. Těsně před tím zase utichl. Rozsvítila jsem telefon. Horní lišta hlásila čtyři nepřijaté hovory. Jeden od Ann a tři od babičky. Neměla jsem náladu ani chuť s nikým mluvit, ale pod tou představou, že babička je teď strachy bez sebe, proč jí asi nezvedám telefon, jsem byla donucena vytočit její číslo. Babička okamžitě zvedla telefon, jako by si ho přilepila k tělu.

„Grace, miláčku si v pořádku?"  Zněla zcela nejistě a vyděšeně. Přemýšlela jsem, co ji asi tak řeknu, protože ona stejně pozná lež. I přesto jsem to zkusila. Čekala jsem, kdy přijde křížový výslech, za jak dlouhou dobu mi bude do obličeje svítit baterkou, ale nic z toho neudělala.

„Váž..., anebo ne, dnes ne. To je dobře, že se máš fajn, holčičko naše."  Pochopila to, pochopila, že se o tom nechci bavit.

„A co vy, jak se máte?" Usmála jsem se na telefon, ačkoliv mi bylo jasné, jak zbytečné to je, když mě nevidí a jen slyší můj monotónní hlas.

„Ále my? Fajn!" Nebyla jsem si jistá, jestli je to upřímné, nebo jestli se mnou hraje tuhle maskovací hru.

„Kdy se nám přijedeš ukázat?"  Mlčela jsem, mlčela. Neměla jsem potřebu někoho vidět. Babička neváhala a pokračovala: „Máma s tátou a Chrisem (mým mladším bráchou) přijedou zítra odpoledne, dorazíš taky?" Je chytrá. Doslova mě zahnala do slepé uličky. Nechtěla jsem ranit její a dědovy city.

„Ano dorazím, spolehněte se." Někdy bych chtěla, aby můj hlas zněl třeba smutně anebo vesele, ale to mi můj syndrom a ostatní „maličkosti" nedovolovaly. Bylo ticho. Náš telefonát vlál ve větru, jako papírový drak. Chvíli se něco šustlo, ale jinak nic. Je jasné, že teď už je náš hovor u konce.

„Tak ahoj zlatíčko, zítra. Děda a Max pozdravujou."  Vyznělo to natěšeně a zároveň smutně. Max byl pes, kterého si babička s dědou vzali z útulku. Babička měla hrozný problém se jménem Max, protože Max byl v jejich oblíbených detektivkách zločinec a masový vrah. Často tedy Maxe sledovala, aby zjistila, že i přes tohle (pro ni zákeřné jméno, které si přinesl z útulku) je opravdu věrný a hodný pes. Děda na tím mávl rukou a prohlásil, že je paranoidní. Měl pravdu. Nebylo chvíle, aby babička spustila z Maxe oči. Jediné co zjistila, bylo to, že je poslušný, věrný, pije, jí, nosí bačkory, běhá, válí se po podlaze a chrání. Zkrátka normální psí přítel člověka.

„Taky pozdravuju. Ahoj."  Típla jsem hovor, protože by mě delší rozhovor s babičkou roztrhal na kusy. Jsem ráda za to, že dnes byl rozhovor s babičkou kratší než obvykle. Vždy se mi nejdříve ze všeho vypovídá, pak je ještě schopna zavolat Lilu (její sousedku, kterou znám už odmalička, je milá, pětašedesátiletá šmrncovní žena, něco jako moje babička, ale není, i přes to je mému srdci velmi blízká). Lila mi vždycky začne vyprávět spoustu nových věcí, např. máme v okolí tři nové koše a jednu lavičku, pokáceli dva stromy, vysázela jsem kytky, Philip mi dojel na nákup pro zboží, které bylo v letáku levnější více, než o polovinu. Philip byl její syn. Vysoký, dvaadvacetiletý hezounek (vážně jsem řekla hezounek?!) se „špinavými" blonďatými vlasy těsně nad ramena, které se na koncích kroutily. Při pohledu do jeho zářivě modrých očí jsem si přišla provinile, že k babičce nejezdím tak často a v tom případě mě nevidí nejen babička, děda a Max, ale i on a Lila.