Sherlock: Hra nekončí

Kapitola třetí

Černé taxi zastavilo před velice luxusně vyhlížející vilou s mohutnou kovovou přední bránou a pečlivě udržovanou zahradou. Trojce vystoupila, a protože John vystupoval jako poslední, bylo tedy na něm, aby taxi zaplatil. Na náladě mu to rozhodně nepřidalo.

Malá Sophie stiskl u brány zvonek a než kdokoliv stačil promluvit, pouze zavolala:

„Jsem doma!" Od kovových dveří se ozval bzučivý zvuk, který oznamoval, že jsou dveře odemčeny. Sophie vzala za kliku a otevřela je. Všichni tři šli po chodníku až ke vchodovým dveřím, u kterých už stál sluha ve skvěle padnoucím obleku a výrazem plným strachu.

„Slečno, kam jste se zatoulala? Měli jsme o vás velký strach. Už jsme chtěli vyhlásit pátrání." Spustil okamžitě sluha.

„A podívej, kdo mě našel, Georgi! Sherlock Holmes!" zavolala malá dívenka, i když pravda byla dost odlišná.

„Ano, je to tak, jste to vy. Moc děkuji, pane, že jste ji přivedl bezpečně domů." Vděk v Georgových očích byl skutečný.

„Můžu vás obejmout?" zeptala se po chvíli Sophie a pohledem visela na Sherlockovi. Zprvu jej tato otázka zaskočila, pak však odhadl, že důvod onoho objetí bude trošku jiný než jen rozmar malé holky. Přidřepl si tedy a nechal se malou Sophií obejmout. Doslova se v jeho náručí ztrácela. Tiše mu něco zašpitala do ucha, co mohl slyšet jenom Sherlock, než se od něj odtáhla a poté s rozloučením zmizela i se sluhou v domě a vchodové dveře se zavřely. John stále nechápal, myslel si, že sem přišli prověřit skutečnosti ohledně únosu Collinsových.

„Takže to je všechno? Zahrál sis na chůvu malé holce a dál nic?" prohodil svou otázku trošku naštvaně, protože celá tahle situace už snad absurdnější být nemohla. Vážili naprosto zbytečnou cestu jen proto, aby se jeho přítel rozptýlil a zbavil nudy.

„Ovšem, že ne. Pojď," řekl Sherlock a vydal však směrem, který John nezamýšlel. Místo odchodu zpět k bráně se vydali za dům.

„Sherlocku, co to děláš?" řekl John a tišil svůj hlas, aby je nikdo neslyšel. Jeho přítel však neodpověděl a svým rychlým krokem se dostal až na správné místo. Nacházeli se na druhé straně domu, kde do zahrady vedly prosklené dveře, nacházela se zde také terasa s bazénem. Sherlock zamířil k proskleným dveřím a John mu byl těsně v patách. Za dveřmi oba muži zahlédli již povědomé šaty i výšku dané osoby.

„Domluvili jste se?" řekl John, ale otázka to byla spíše řečnická, odpověď byla jasná.

„Říkal jsem, že je chytrá. To objetí byla jen záminka, aby mi pošeptala, že to máme obejít. Bude lepší, když personál v domě nebude vědět, co tady děláme." Malá Sophie odemkla prosklené dveře, které vedly přímo do pracovny jeho otce. Vpustila tak oba muže dovnitř.

Sherlock se okamžitě vrhl ke stolu a posadil se na židli k počítači, který byl ovšem chráněný heslem. Ponořil se do svých myšlenek, aby zvládl uhodnout kombinaci hesla. Byl to chytrý muž se zájmem o historii podle knih v knihovně, měl rád pořádek, vše na stole bylo pečlivě urovnané, vše mělo své místo. Zadíval se na rodinnou fotografii, která stála na stole v rámečku. Začal skenovat jak jej tak i jeho manželku. Před očima se mu objevovaly informace, které se sestavovaly do jednotlivých profilů obou osob. Sportovec, oba věkem přes čtyřicet, milovnice módy, dbali o sebe, byli to uznávaní a vysoce postavení lidé. Pokračoval takhle dál, než jej přerušil dívčin hlas.

„Je to duhový jednorožec." Sherlock vzhlédl a napsal tato dvě slova, ačkoliv mu to zprvu přišlo naprosto absurdní. Přístup byl však povolen.

„Kdo si dá takové heslo k důležitým údajům?" zavrtěl John hlavou a díval se Sherlockovi přes rameno.

„Jak vidíš, jsou takoví lidé. Ale má to něco do sebe." Řekl Sherlock, aniž by odlepil oči od obrazovky a projížděl jednotlivé složky.

„To rozhodně, taková kravina by jen tak někoho nenapadla."

„Přesně tak." Přitakal Sherlock.

„To jsem mu vymyslela já." Ozvala se Sophie trochu dotčeně, že muži neuznávají její nápad. Sherlocka zaujala jedna složka, byl to doslova Svatý grál. Pro její odemčení Sherlock zvládl heslo uhodnout sám, vzhledem k zálibě bizardních hesel pana Collinse už to nebylo tak těžké. Složka obsahovala přísně tajné vládní dokumenty, které kdyby padly do špatných rukou, mohly by způsobit nemalé problémy.

„Copak jsi s nimi chtěl dělat?" mumlal si pro sebe Sherlock nahlas. Otázka však nepatřila ani Johnovi, ani Sophii.

„Kam vlastně odjeli tví rodiče?" zeptal se John Sophie, odpověděl mu však Sherlock.

„Slaví výročí. Taťkovi se očividně dařilo, tak chtěl mamku vytáhnout na parádní dovolenou." Pověděl Sherlock sarkasticky a ironicky. Následně vstal a prošel si ještě celou místnost a nezapomněl také prohrabat všechny šuplíky.

„Tady jsme skončili." Prohlásil nakonec. Oba opět vyšli ven z pracovny na zahradu. Sophie zůstala stát ve dveřích.

„Najdete je?" zeptala v naději.

„Najdu," přikývl Sherlock a společně se s Johnem vydali tím správným směrem, kterým měli jít již dávno a to k bráně.