Sherlock: Hra nekončí

Kapitola desátá

Vypadalo to tam jako na staveništi, okolo zdí bylo postaveno lešení, sochy svatých přikryty plachtami, aby se vlivem rekonstrukce nezašpinily a neponičily. Celý kostel byl zahalen do šera až na část, kde stál oltář. Na něm bylo zapáleno nespočet svíček, jejichž vosk se rozpouštěl a tekl až na zem. Oba muži se pohybovali pomalu a tiše, svíraje ve svých rukou zbraně. Pokračovali pomalu vpřed směrem k oltáři, když náhle zaslechli mužský hlas.

„Rozluštil jste to rychle, pane Holmesi."

„Očekával jsem něco trochu promyšlenějšího, tohle byla nuda." Odporoval Sherlock. Odpovědí mu byl jen smích.

„Myslíte si, že jste chytrý, ale přitom nejste. Přijde zkáza, která vás zahubí. Až nebesa začnou padat, pak zemřete." Mluvil vážně a konečně vyšel ze stínů. Jednalo se o muže ve věku zhruba kolem čtyřiceti let, vysoký přibližně metr osmdesát, s hnědými vlasy, vyléčený kuřák, křesťan. V pravé ruce svíral zbraň.

„A vás tato zkáza jistě mine, nemýlím se?" pronesl Sherlock ironicky.

„Já jsem totiž sluha Boží. Věříte v Boha, pane Holmesi?" Odpověděl muž velice vážně.

„Ne. Jedná se o smyšlenou postavu, u které se lidé naučili zdůvodňovat svá chybná či fanatická rozhodnutí." Odpověděl Sherlock a pečlivě muže sledoval. John se mezitím rozhlížel kolem a snažil se pátrat po Sophii.

„Za taková slova se budete smažit v pekle a věřte, že to přijde brzy." Řekl muž a namířil zbraň na Sherlocka, který v mžiku udělal to samé.

„Žádné peklo ani nebe neexistuje," odporoval Sherlock.

„Sherlocku, přestaň!" Napomenul jej tiše John, aby muže ještě víc nedráždil, už takhle byla situace velmi vyhrocená.

„Rouháte se. Myslíte si, že vaše činy zůstanou nepotrestány, ale věřte tomu, že trest vás nemine. Až nebesa začnou padat, pak zemřete." Řekl už po druhé. Johnovi to přece jen nedalo a podíval se vzhůru ke stropu a pak to spatřil.

„Sherlocku, podívej se nahoru," oznámil mu a jeho přítel stále ve střehu vzhlédl ke stropu.

Nacházelo se na něm připevněných několik výbušnin, byly rozmístěny v jedné dlouhé řadě ve vzdálenosti od sebe přibližně několika metrů. Neměli šanci tuto explozi přežít, která navíc srovná celý kostel se zemí. Přišli do předem připravené pastil.

„Až nebesa začnou padat, pak zemřete." Doslovně tato věta, kterou muž opakoval, znamenala, že na ně spadne celý strop kostela.

„Má práce je zde hotová." Řekl náhle muž a přerušil tak ticho a zároveň upoutal na sebe pozornost. „Nyní se ukáže, jak moc vás Bůh miluje. Zvládnete najít ubohou obětní ovečku včas? Začíná odpočet, čtyři minuty." Řekl a stiskl tlačítko na ovladači, které držel v druhé ruce. John vzhlédl a spatřil na stropě červené digitální číslice, které začaly odpočítávat přesně čtyři minuty. Náhle muž přiložil zbraň ke svému spánku.

„Bože, odpusť mi mé hříchy." S těmi to slovy si prostřelil hlavu a jeho bezvládné tělo dopadlo na tvrdou podlahu. Sherlock s Johnem zůstali na malou chvíli v naprostém šoku. Pak se Sherlock rozeběhl dál po kostele a hledal malou dívenku.

„Sophie!" volali na ni oba zároveň v naději, že se ozve. Pobíhali po kostele, hledali, kde jen se dalo a čas neúprosně ubíhal. Náhle do kostela vtrhl inspektor Lestrade se svým týmem policistů. Nerozuměl tomu, co se děje.

„Gregu, musíte vypadnout, vyletí to tady do vzduchu, na stropě jsou výbušniny." Zakřičel na něj John. V momentě, kdy Lestrade spatřil již zmíněné výbušniny a odpočet, okamžitě odvolal svůj tým.

„Sherlocku!" zavolal na něj John.

„Tady, Johne!" volal náhle Sherlock a jeho přítel běžel k němu. Společně odsunuli oltář, pod kterým se nacházely dveře v podlaze. V momentě, kdy je otevřeli, našli poklad. Schoulenou, uplakanou a vyděšenou Sophii, která měla provazem svázané ruce za zády a šátkem ústa, aby ji nebylo slyšet. Co nejrychleji ji vytáhli ven a rozvázali ruce. Zbývala poslední necelá minuta. Sherlock popadl Sophii do náruče, která své malé dětské ručičky omotala kolem jeho krku, a běžel za Johnem ven z kostela. Běželi nejrychleji, jak jen dovedli. I když opustili prostory kostela, nezastavovali se. Běželi dál, aby je nezasáhla exploze, která byla již nevyhnutelná, a v tom se to stalo. Obrovský a mohutný výbuch, který okamžitě vysklil všechna okna, rozdrtil zdi a zapříčinil zřícení celé střechy kostela, která napáchala ještě další škody. Všude se valil prach a dým, nikomu se však nic nestalo. Stihli to, i když to bylo o chlup. Sophie se odmítala Sherlocka pustit, pevně se jej držela. Byla vyděšená, třásla se a z uplakaných očí se jí kutálely další slzy.

„Neboj se. Už je po všem, už jsi v bezpečí," utěšoval ji Sherlock.

„Únosce najdete pod sutinami," řekl Sherlock Lestradovi a odnesl Sophii k záchranářskému autu, aby ji mohli prohlédnout, zdali je v pořádku.

„Co se stalo?" zeptal se Greg a zadíval se na Johna.

„Zastřelil se hned po tom, co aktivoval odpočet. Náboženský fanatik, který věřil, že je sluha Boží." Vysvětlil John ve zkratce a zadíval se směrem k Sherlockovi, který se k malé dívence choval až překvapivě mile a starostlivě.

„Tak to bychom měli. Nezmínil se náhodou o Collinsových?" doptával se ještě Lestrade.

„Ani slovem," zavrtěl John hlavou. Prach postupně opadal a pomalu bylo jasně vidět, co za škody způsobila exploze.

„Drastická rekonstrukce," zamumlal si Greg spíš pro sebe.

John se vydal směrem k Sherlockovi, který postával u sanitky a zdál se být ponořen ve svých myšlenkách.

„Dobrý?" zeptal se Sherlocka starostlivě.

„Jo, ty?"

„Dobrý. Napadá tě ještě jiný důvod, proč se oddělal, než jen proto, že to byl fanatik a magor?"

„Dobrá otázka. Ten, kdo si jej najal, ho k tomu musel donutit nebo prostě jen přesvědčit skrz jeho víru, to mi dává větší smysl." Pověděl zamyšleně. Náhle se u jeho boku objevila Sophie s dekou kolem ramen.

„Už jste našel mámu a tátu?" vypravila ze sebe.

„Ne, pracuju na tom. Nevzpomínáš si na něco, co říkal ten muž? Třeba ještě o někom dalším? Nezmiňoval se ještě o někom?" vyptával se Sherlock. Sophie jej náhle objala kolem pasu a deka jí spadla z ramen. Sherlocka to poněkud překvapilo, netušil, jak se zachovat. Odtáhnout ji? Obejmout taky? Nakonec ji objal jednou svou rukou kolem ramen a podíval se poněkud zmateně na Johna.

„Je vyděšená, teď se jí na to neptej," zamračil se naproti tomu John. Pořád byla malé dítě, které si muselo projít takovými hrůzami. Potřebovala čas, aby se uklidnila.

„Pořád mluvil o Bohu. Říkal, že se asi brzo uvidím s andílky." Vypravila ze sebe slabým hláskem Sophie. John si jen povzdechl a zavrtěl hlavou. Nešlo mu do hlavy, jak někdo mohl děsit tak malou holku a klidně být ochotný ji i zabít pro nějaký fanatický vyšší účel, který byl přitom naprostá blbost.

„Neboj se, nic se ti už nestane." Utěšoval ji John.

„A pak jsem ho viděla, jak se modlí. Modlil se za moji duši a...a pak ještě někoho."

„Koho?" vyhrkl Sherlock hned další otázku.

„Já nevím, nepamatuju si to jméno. Měla jsem strach, že mě nenajdete." Začala opět plakat a Sherlock ji více k sobě přivinul.