Sherlock: Hra nekončí

Kapitola šestnáctá

Sherlock neváhal ani vteřinu. Okamžitě seběhl schody až k hlavnímu vchodu, hodil na sebe kabát a vyběhl do noci. Věděl přesně, co se odehrálo. Očekávali to v podstatě všichni. Oliver Brown se prostě nechtěl vzdát. Pomsta právě přišla.

Sherlock si odchytil přijíždějící taxi a slíbil řidiči velké dýško, když pojede opravdu rychle. Johnovi napsal stručnou zprávu o tom, že Kristin unesli. Ve zprávě neopomenul také adresu, mířil do Croydonu. Stále měl ten nápis na zdi v živé paměti. Jeden by si řekl, že C. H. mohou být iniciály. To byla vlastně pravda, bylo to jméno, ovšem ne nějaké osoby, nýbrž psychiatrické léčebny Cane Hill, která byla již dávno opuštěná.

Celou cestu měl ledově klidný výraz a jeho mozek pracoval naplno. Onu zprávu poslal Johnovi ještě tak aspoň pětkrát, aby jej tím vzbudil, přece jen když odcházel, John již spal.

Připadalo mu také, že cesta se neuvěřitelně táhne, netušil, co má Brown vlastně v plánu, ale protože se jednalo o pomstychtivého prevíta, nic příjemného to určitě nebude. Jak bylo vidno, chtěl to udělat s plnou parádou.

Když se konečně Sherlock dostal před opuštěnou budovu bývalé psychiatrické léčebny, započal další úkol. Najít je. Budova to byla obrovských rozměrů. Když vstoupil dovnitř, přišla mu od Johna krátká zpráva, že je již na cestě. Svůj mobilní telefon schoval do kapsy a rozhlížel se kolem. Vše zde chátralo a zub času se neopomněl podepsat na všem, co tady zůstalo. To byla i značná výhoda, špína a odlupující barva ze stěn na zemi tak vytvářely nepořádek, který ukazoval stopy. Všímal si jednotlivých detailů a šmouh na zemi způsobené špatnou chůzí. Procházel dlouhou chodbou kolem nespočtu dveří, některé byly zavřené, jiné ne. Někomu by toto místo mohlo přijít nanejvýš děsivé a nevkročil by sem ani za bílého dne. Sherlock však na podobné bludy nevěřil. Jednalo se jen o areál několika zdí, místností a starého zařízení, které postupně sžíral čas. Při své cestě začínal slyšet hlasy, tušil tedy, že je prakticky na místě. Čím byl blíž, tím jasněji hlasům rozuměl.

„To ti to už vážně nestačilo, Olivere?" mluvila Kristin. V jejím hlase bylo znát značné zoufalství.

„A tobě, puso? Řekni, už máš dost?" promluvil hrubší mužský hlas, Oliverův.

„Ježíši, přestaň mi tak říkat. Nevím, co sakra očekáváš, já se k tobě nevrátím."

„To je škoda. Byli jsme skvělý pár. Člověk si mohl pořádně vybít vztek a ty ses stále nechala." Mluvil tak sebejistě a oplzle.

„Ty psychopatický hajzle!" rozčílila se Kristin. Vzápětí se ozvala rána, jako by někdo do něčeho praštil.

„Pozor na to, co říkáš, ještě mě budeš prosit, kočičko!" řekl výhružně Oliver, v tom se ale na scéně objevil Sherlock. Vešel dveřmi, které byly otevřené a z části ztrouchnivělé. U oprýskaného dřevěného stolu seděla na židli Kristin. Nad ní se skláněl muž v drahém, na míru šitém obleku se zaťatými pěstmi na stole. Sherlock jej okamžitě projel pohledem a zjistil si o něm ještě to málo, co bylo zřejmé až při osobním kontaktu.

„Ah, pane Holmesi, konečně. Už jsem si začínal říkat, kde jste se ztratil. Málem jsem tady té čubce zase jednu natáhl. To víte, staré zlozvyky se těžko mažou." Řekl tak sebevědomě. „Jsem rád, že se konečně setkáváme."

„Potěšení je možná tak na vaší straně." Odpověděl Sherlock stroze. Oliver Brown se pouze zasmál.

„Ano, to nejspíš ano." Strčil si ruce ležérně do kapes. Typicky frajerské chování, tak jako Moriarty, aby dal dostatečně najevo, jak je mu to všechno jedno a je nad věcí. Jednoduše zabijácký kliďas. Sherlock se krátce podíval na Kristin, zdála se být v pořádku. Stále bylo však ticho, Oliver si prohrábl své hnědé vlasy načesané dozadu a s úsměvem vydechl.

„Bože už teď se nudím. Vy jste musel být čistě Moriartyho poskok na podřadnou práci." Sledoval ho a očekával, jaká nastane reakce.

„Jo Jim, to byl dobrej chlap. Měl charakter a byl to taky děsnej magor." Vzpomínal Oliver, ale bylo to jen v rámci celé scény, pouze na efekt.

„K věci," protočil Sherlock oči, aby mu dokázal, že se nudí. Zkoumal, jestli ho to vyvede z rovnováhy.

„Dostal jsem za úkol vás informovat o jednom takovém malém faktu." Řekl Oliver a dodal své řeči delší odmlku, aby dodal na dramatičnosti. „A to je, že nejste kurva mrtvý!"

„Překvapuje mě, že s vaším nízkým IQ vám to v podstatě trvalo přibližně jen nějakých deset minut, co spolu právě hovoříme." Řekl Sherlock a všiml si, jak se Kristin nad jeho výrokem usmála. Vysmívali se mu oba dva. To Olivera Browna rozhodilo a bylo znát, že v něm bublá vztek. Utrpělo jeho ego.

„Tebe ten smích přejde, couro, a vás tyhle přechytralé poznámky taky." Měl tvrdý výraz v obličeji.

„Tak skončeme tu šaškárnu, na to mám svého bratra. Máte tedy instrukce mě zabít."

„Přesně tak a jelikož to je čistě v mé režii, rozhodl jsem se to pojmout trochu zábavnější formou. Necháme rozhodnout naši drahou Kristin, souhlasíte? Bude to taková hra, slyšel jsem, že vy hry zbožňujete." Jeho ďábelský výraz se Sherlockovi nelíbil. „Aby byli všichni v obraze, vysvětlím pravidla."