Sherlock: Hra nekončí

Kapitola sedmnáctá

Napětí by se dalo krájet, atmosféra v celé místnosti houstla a Oliver Brown si to skutečně vychutnával. Především tu odmlku, která ještě přidala na dramatičnosti.

„Vy, sednout!" rozkázal a jeden z jeho mužů Sherlocka zatlačil do židle, která byla u stěny přímo naproti Kristin, jež seděla u stolu vprostřed místnosti. „Miláčku, vidíš ten velký, tlustý rezavý hřebík? Vezmi ho do ruky, ale tak, aby ti hrot směřoval do dlaně, tady David pak vezme tamto obrovský kladivo a vší silou do něj uhodí." Vysvětloval jako by se jednalo jen o obyčejnou hru. „Jo a ještě takový detail, ten hřeb ti tu dlaň určitě prorazí. Takže to možná trošku zabolí. Pokud se David trefí." Dodal a nahodil lehce lítostivý výraz, který však byl tak falešný, jak jen měl být. Nastala krátká odmlka, kdy se jen čekalo na Kristinino rozhodnutí. Ona sama věděla, že není jiné cesty.

„Ne!" ozval se okamžitě Sherlock, ale byl jedním z Oliverových mužů zase zpátky usazen.

„Pššt, teď to není na vás, pane Holmesi, ale na ní." Sklonil se k němu. „Tak, drahá, vyber si, hřeb nebo kulka v jeho hlavě?" řekl Oliver a vytáhl zbraň, kterou namířil Sherlockovi ke spánku.

Kristin seděla s naprostým strachem v očích a nevěřila tomu, co se právě děje. Celé její nitro zachvátil opět ten stejný strach a bezmoc, jako kdysi, jenže teď to všechno bylo odlišné. Tohle nedělala pro sebe, nemohla dopustit, aby Oliver Sherlocka zabil. Tato možnost nepřipadala absolutně v úvahu, oblíbila si ho, stejně tak jako Johna. Nemohla dopustit, aby o něj přišla. Zadívala se na Sherlocka, který vrtěl hlavou. Nechtěl dopustit to, aby někdo další kvůli němu trpěl. Její pohled pak spočinul na Oliverovi. Usmíval se, nehorázně ho to těšilo. Věděla, že nemá na vybranou, tohle neusmlouvá, ani kdyby škemrala, že se k němu zase vrátí. Znala ho, přijal by to a pak by Sherlocka stejně zabil. Pohlédla tedy na dva rezavé hřeby o průměru přibližně dvou centimetrů a délce asi deseti centimetrů a třesoucí rukou se pro jeden natáhla. Chytila jej do levé ruky, její hřbet položila na desku stolu, dlaní vzhůru.

„Já to věděl, je to taková dobrá duše." Řekl Oliver ironicky Sherlockovi. „Zlato, začni pravou rukou, kvůli mně." Mluvil na ni, jak kdyby ještě stále byli zamilovaný pár.

„Začni? Mluvil jsi snad o jednom." Vyděsila se Kristin.

„Sakra, jsem to ale popleta, já neřekl, že to půjde do obou. Proč by tu asi byly dva hřeby, ty krávo?" poslední slova na ni téměř zakřičel. „Tak dělej, ať to sviští."

Kristin si tedy přendala hřeb do pravé ruky, hřbetem dolů, dlaní vzhůru a držela jej prsty. Z pravé strany k ní poté přistoupil další z Oliverových mužů, David. Její srdce bušilo jako o závod, hrdlo se svíralo strachem a sama měla pocit, že snad z toho všeho omdlí. Když viděla Davida, což byl více jak stokilový chlap, jak se napřáhl, vše se ještě zdvojnásobilo. Ta chvíle, to čekání, strach, bušení srdce a pak David vší silou udeřil. Kladivo udeřilo přesně na pokřivenou hlavu hřebu, který projel její dlaní i dřevěnou deskou stolu jako nůž máslem. Z jejího hrdla se ozval křik plný bolesti, který se rozléhal dál prázdnými prostory psychiatrické léčebny. Ta bolest byla ukrutná, slzy se jí valili z očí jako vodopády a krev začínala barvit desku stolu.

„Je mi vlastně úplně jedno, jestli vás zabiju, nebo ne. Jsem prostě jen pomstychtivý parchant." Řekl Oliver Sherlockovi s úsměvem, který se nad tím jako jediný bavil. Sherlock šokovaně a bolestně hleděl na uplakanou Kristin s dlaní přibitou ke stolu. Hodnotil celou situaci, nechtěl dopustit další hřeb a tak další její bolest a to vše jen kvůli němu. Logické a soustředěné myšlení bylo však narušeno emocemi, vybavovaly se mu ty chvíle v Sherrinfordu, když mířil zbraní na Mycrofta, zjištění, že Euros zabila jeho nejlepšího kamaráda z dětství, John ve studni, Molly.

„Zachránil? Před čím? Měj přece rozum, žádné výbušniny v tom jejím bytečku nebyly, proč bych byla tak těžkopádná? Nevyhrál jsi, ale prohrál, podívej, cos jí provedl, podívej, cos provedl sobě tolik malých složitých citečků, už ztrácím přehled. Emocionální kontext, Sherlocku. Na ten ty pokaždé dojedeš."

Ta slova byla jako prozření, probudila jej k životu. Prohlédl rychle celou místnost, čtyři muži, Oliver Brown momentálně příliš fascinován celou scénou, muž po jeho levici, problém s kolenem, částečně kulhá, rovná se perfektní slabina.

„Tak ještě ten druhý, kotě." Pobízel Kristin Oliver.

„Prosím, Olivere, prosím, už ne." Dívala se na něj svýma uplakanýma očima, ze kterých se nepřestávaly kutálet další slzy. „Takže ho mám zabít? Končíš?" usmíval se škodolibě.

„Ne!" vyhrkla okamžitě. „Ne." Řekla znovu a natáhla se levou třesoucí rukou pro druhý hřeb.

„Končí," ozval se náhle Sherlock pevným a naštvaným hlasem, využil momentu překvapení a prudce vstal. Loktem praštil vší silou Olivera do obličeje, který tuto ránu nečekal a upustil zbraň, Sherlock se rychle otočil k muži po jeho levici, který jej hlídal a kopl jej do kolene a další ránou srazil na zem, poté se rychle sehnul pro zbraň, kterou Brown upustil, když však zamířil na dalšího muže, ozval se výstřel, který jej poslal k zemi. On však nebyl ten, kdo vystřelil. Když se ohlédl, spatřil ve dveřích Johna, který celou situaci už chvíli sledoval a vyčkával právě na tento vhodný okamžik. Zasáhl právě včas.

„Pro Boha," řekl zděšeně, když viděl Kristin a přispěchal hned k ní. Ona sama nemohla uvěřit, že už je po všem. Celá ta noční můra byla konečně u konce. John věděl, že jen tak ten hřeb nevytáhnou ručně, budou tedy muset vyčkat na pomoc. Sherlock zbraní neustále mířil na Browna plný vzteku, že by jej nejraději na místě zabil. Když se Oliver Brown pokusil využít Sherlockovy nepozornosti v momentě, kdy svůj pohled zaměřil na Kristin a vyskočil po zbrani, brzy si uvědomil, že měl raději zůstat ležet. Tohle byl totiž podnět k vzplanutí Sherlockova vzteku, který filtrovat skrz své pěsti. Zmlátil ho ještě víc než útočníka, který kdysi přepadl paní Hudsonovou. John zaregistroval až později, že už kope jen do bezvládného těla. Nezabil jej, pouze dostal do bezvědomí.

„Sherlocku! Sherlocku! Teď už mu ty kopance jsou stejně jedno."

„Ale nebudou, až se probudí," odpověděl a ještě jednou si kopl. Poté uslyšel hluk, který se však nepřibližoval. Jen protočil oči.

„To bude Lestrade, zajdi pro ně," řekl Johnovi, který okamžitě vyšel z místnosti, aby se jim ukázal a svou přítomností naznačil i směr místa činu. Přece jen pořád to byl obrovský areál, on sám měl vlastně velkou kliku, že je našel. Sherlock se sklonil ke Kristin, chytil ji za levou ruku a pohladil po uplakané tváři

„Už ti nikdy neublíží, přísahám, už nikdy." Myslel svá slova smrtelně vážně. Ona mu stisk ruky opětovala snad ještě víc. Pořád se třásla, pořád v ní byl strach.

„Věděla jsem, že se bude chtít ještě mstít, ale až takhle..." její slova se skrz stažené hrdlo a vzlyky drala dost těžko.

„Už se nemusíš bát." Řekl Sherlock jemně, když do místnosti vběhli zdravotníci s Johnem a Lestradem v těsné blízkosti.