Sherlock: Hra nekončí

Kapitola osmá

„Paní Hudsonová? Jsem tady," ozval se ženský hlas ze zdola, který byl Sherlockovi velmi dobře známý. John, jenž seděl ve svém křesle, se zamračil a podíval se na svého přítele.

„Kdo to je?" zeptal se Sherlocka.

„Naše nová sousedka Kristin Jonesová." Odpověděl mu prostě.

„Sousedka? Jak dlouho už to víš, že se tu měl někdo nový přistěhovat?"

„Přibližně od včerejška." Řekl a sundal si kabát a zavřel dveře. Oba muži mohli poté slyšet kroky po schodech. John se podíval na Sherlocka a jen zavrtěl hlavou. Dveře zase otevřel a spatřil mladou ženu, která nesla větší krabici.

„Nechcete s tím pomoct?" nabídl se okamžitě jako pravý gentleman.

„To nemusíte, já to zvládnu," usmála se na něj mladá žena, „ale děkuju." Dodala ještě. John přesto viděl, jak s krabicí zápasí.

„Víte co? Nebudu se ptát a prostě vám pomůžu," vzal si od ní krabici, aniž by chtěla, byla poměrně těžká.

„Tak teda děkuju," usmívala se na něj. John jí pomohl se všemi věcmi, které měla v předsíni. Moc toho neměla, jen pár krabic a sportovních tašek. Člověk by řekl, že když se někdo stěhuje a zvlášť žena, bude mít neskutečně moc věcí.

„Mimochodem já jsem John Watson," představil se jí, když se všechny její věci již nacházely v jejím novém bytě.

„Moc mě těší, jsem Kristin Jonesová," podala mu ruku a stále se usmívala. „No, pane Watsone, jsem váš velký dlužník, tahala bych se s tím ještě teď."

„Prosím, jen Johne."

„Dobrá Johne, tak pro vás tedy Kristin. Vlastně nebudeme si rovnou tykat, když jsme ti sousedé?" navrhla po chvíli. „Vím, že je to tak na rychlo."

„Ne ne, souhlasím, bude to nejlepší." Přikývl John. Prohlížel si ji, vypadala mile a sympaticky, přesto mu na ní cosi nesedělo.

„To jsem ráda. Tak teda ještě jednou díky moc, Johne, za pomoc."

„Rádo se stalo," odpověděl John a vrátil se zpátky do bytu o patro níž za Sherlockem.

„Taky by tě neubylo přidat ruku k dílu a nenechat ji s tím tahat samotnou." Vpálil mu hned jen, co jej viděl sedět v jeho černém křesle.

„ Nabídl ses ty, jeden rytíř jí bohatě stačí," odpověděl Sherlock a vyčkával, jestli si John také všiml. Ten se však vydal do kuchyně podívat se, jestli nenajde něco k jídlu. Za celý den prakticky nic nesnědl, pořád jen někde se Sherlockem pobíhal a už měl pořádný hlad. Nakonec to vyřešil jen sendviči, protože na nic lepšího se obsah jejich ledničky opravdu nezmohl. Přišel zpátky do obývacího pokoje a usadil se do svého křesla. Tak nějak podvědomě tušil, že ještě nebude mít smysl jet pro Rosamund, tohle ještě nebyl konec. Předpokládal, že a něco čekají.

„Všiml sis taky jejího obličeje?" pověděl po chvíli John, když polkl sousto a Sherlock se pouze pousmál.

„Agresivní přítel, tedy teď už bývalý. Musela se s ním nejspíš potkat znovu, když si jela pro své věci a poklidné loučení to rozhodně nebylo."

„Myslíš, že ji zmlátil znovu?" vykulil oči John, myslel si, že možná měla jen špatný make-up. Netušil, že by se jeho domněnka takhle potvrdila. Sherlock pouze přikývl, ruce měl opět klasicky sepjaté pod bradou, kterou se opíral o konečky prstů. Oběma mužům byla tato skutečnost velice nepříjemná a to hlavně z důvodu, jak si může muž dovolit takto týrat ženu. Připadalo jim to naprosto ubohé, muselo se jednat o velice krutého a sobeckého člověka.

„Nechceš aspoň napsat Lestradovi o tom kostele? Mohli by rozjet mezitím pátrání," řekl John po chvíli.

„Ne. Nezjistili by nic nového." Odporoval Sherlock.

„Fajn. Nevím tedy, na co tu čekáš, ale já jedu pro Rosie." Rozhodl nakonec, oblékl si svou černou bundu a odešel z bytu, aniž by čekal na nějaké Sherlockovo vyjádření. Detektiv vstal a přešel k oknu, sledoval, jak jeho přítel odjíždí pro svou dceru taxíkem. Vzal své housle a rozhodl se zahrát pár skladeb. Pomáhalo mu to v přemýšlení. Se zavřenýma očima takhle vyhrával něco přes hodinu, čas ho momentálně příliš nezajímal. Když však uslyšel kroky jdoucí po schodech a jejich náhlé utišení, oddálil smyčec od strun a hudba tak utichla. John se při svém odchodu za sebou neobtěžoval zavřít dveře.

„Co chcete, paní Hudsonová?" řekl Sherlock rozmrzele.

„Hrajete překrásně," ozval se však jiný hlas. Hlas Kristin. „Nechtěla jsem vás vyrušit, poslouchám vás už asi přes hodinu." Pousmála se a zůstala stát ve dveřích. Sherlock se k ní otočil, svírajíce housle i smyčec stále v rukou. Důkladně si ji prohlédl a místo nějakého poděkování jen konstatoval:

„Doporučil bych lékaře nebo rovnou morfium." Řekl. Kristin se zprvu zarazila a snažila se pochopit myšlenku. Uhnula pohledem a pak si jen povzdechla a pousmála se.

„V tom případě minimálně vagón," úsměv jí neopadl. Uvědomovala si moc dobře, že Sherlock přesně ví, oč se jedná, ale nepotřebovala si hrát na chudinku. Dávat světu najevo, že ona je, tedy spíš byla ženou, na které si její psychopatický a majetnický bývalý přítel vybíjel svůj vztek. Vztek, který se objevoval a narůstal, i když od něj chtěla odejít. Nemohla pochopit, jak se tenkrát mohla do takového idiota zamilovat. Láska to je podlá mrcha, která člověka oslepí svými růžovými brýlemi, a když opadnou a člověk si uvědomí, v jaké žumpě se nachází, je velice těžké se z ní vybrodit. Ani teď neměla klid, věděla, že to bude mít ještě nějakou dohru. Věděla, že on se ještě vrátí, že pro ni třeba pošle své lidi. Jeho ego jejím odchodem utrpělo těžkou ránu, očekávala odplatu. Doufala však, že tím nebude působit problémy svým novým sousedům, vypadali poměrně mile. John působil o něco přívětivěji než Sherlock. Ona sama se ale naučila lidi napřed pořádně poznat, než si na ně udělala svůj názor. Nikdo se totiž nerodí zlý, to teprve až vlivem okolí, společnosti a událostí se člověk mění.

Sherlock se pousmál nad jejím výrokem a nespouštěl z ní oči. Věděl, že její modřina na tváři rozhodně nebude jediná, dokázala vše však dobře skrýt oblečením.

„Tak se zatím mějte," pověděla nakonec, když z něj už nevypadlo žádné slovo a pokračovala po schodech dolů až ke vchodovým dveřím. S jejich bouchnutím věděl, že odešla.

Zdravím! Jsem tady s další kapitolou, která by klidně mohla nést název klid před bouří. Jen dedukujte, poupátka, co by se mohlo odehrát v další kapitole :) I přesto doufám, že se vám líbila a předem všem děkuji za vaše hvězdičky i komentáře.

Kristie