Jak milovat Skota 2

1.kapitola

Tak jsem tu znovu a s novým pokračováním Jak milovat Skota. Doufám, že se vám to bude líbit. Užijte si kapitolku.

Hned po porodu:

Liliana hleděla na každý detail obličeje své dcery a v očích se jí usadily slzy dojetí. Koutkem oka sledovala Ferguse, který seděl u ní, ale nehleděl na ni, ale na holčičku. Byla dojata láskou, kterou mu viděla v očích.

„Ehmm," přerušila naprosté ticho Maruna a sama vypadala nejistě, obzvlášť, když po ní její pán vrhl vražedný pohled.

Přesto se však nestáhla a pronesla tiše: „Má paní, měla byste si odpočinout. Jste unavená. Alma, chůva, se o miminko postará."

Liliana k ní zvedla oči a unaveně si povzdechla. Při pohledu na její krásnou dceru dokázala na chvíli ovládnout vyčerpání. Nyní však znovu pocítila bolest v celém těle. Potřebovala spánek jako sůl.

S něžným úsměvem se dotkla rty drobné tvářičky a tiše zamumlala: „Jen si maminka odpočine a bude u tebe, má milá."

Poté se obrátila na manžela a prohodila jemně: „Nechceš si naši dceru pochovat, můj drahý?"

Laird, který je do té chvíle pozoroval, zbledl jako stěna. Žena se nad tím zarazila, protože takovou reakci od manžela neočekávala.

Na tváři se jí objevil zamračený výraz, ale to už muž rychle skryl svůj nepokoj a prohodil klidně: „Má drahá, obě jste dnes velice unaveny. Dáme Rosemarie spát."

Neměla však čas zareagovat, protože to už se před nimi uklonila Alma. Její paní se na ni dlouze zahleděla, jako kdyby jí mohla vidět do duše. Chtěla, aby její dítě bylo v bezpečí, a proto musela vědět, že chůva se o ni dobře postará. Na okamžik Liliana sevřela holčičku pevněji a v očích se jí objevil strach. Byl to strach o její malou dívenku, která byla navždy uložena v jejím srdci. To ještě nikdy nezažila. 

Alma se nesměle usmála a prohodila tichým hlasem: „Má paní, nebojte se, postarám se o ni. Nikdo vám ji nevezme. Jen se o ni postarám, než si odpočinete."

Laird svou ženu jemně pohladil a pronesl šeptem: „Pohlídám ji. Je to běžný zvyk, že dítě má svoji chůvu, drahá. Nikdo nám naši dcerku nevezme."

Liliana se mu zadívala do očí, které vypovídaly jen o pravdě a žádné falši. Při tom pohledu její strach pomalu ustupoval. Znovu pohlédla na dítě v náručí a věděla, že by nepřežila, kdyby se Rosemarie něco stalo.

„Miluji tě, holčičko," zamumlala tiše a pak nechala Almu, aby jí ji vzala.

Na malý okamžik cítila takový pocit ztráty, až sebou překvapeně trhla. Skoro chtěla říci, aby jí ji vrátila, ale než to mohla udělat, zarazila se.  Upřela zrak na ženu, která získala tu čest, starat se o dceru vůdce klanu, a když uviděla  s jakou péčí dítě uchopila do náručí, uklidnila se.

„Je nádherná," vydechla tiše.

Manžel se na ni usmál, jemně jí sevřel ruku a sklonil se k ní. Na chvíli si hleděli zblízka do očí a mohlo se zdát, že si sdělují své nejniternější pocity.  Na tu chvíli byli jen oni dva a nikdo jiný pro ně neexistoval. Když byla chvíle porušena něžně ji políbil.

„Dnes jsi mě učinila šťastným mužem, má paní. Jsem na tebe ohromně hrdý," prohodil tichým a smrtelně vážným hlasem.

Jeho slova ji zahřála na duši. Něco takového slyšet od jejího bručouna, bylo dojemně sladké. Na tváři se jí rozzářil vyčerpaný úsměv, když dodal: „A nyní spi, drahá."