Jak milovat Skota 2

9. kapitola

Tak jsem zpět a snad se vám kapitolka bude líbit. Chvíli to trvalo, ale stále se mi něco nelíbilo a ani nyní to není nejlepší, ale už nevím, co s tím udělat. Pokud si všimnete, tak je tam psáno laird místo laidr, není to chyba. Celou dobu jsem přehazovala tyto dvě písmenka, takže se moc omlouvám, ale takhle to má být správně.

****                                                                                                                                             Skotsko, Fergus  

„Liliano! Zatraceně, Liliano! vstávej! Hned!" slyšela jakési šumění, ale nedokázala otevřít oči. Nemohla. Zdálo se jí, že ji někdo držel pod hladinou a nechtěl pustit. Plavala a plavala, ale nedokázala se vynořit.

Znovu se propadla do hlubin. Byl tam klid a ticho. Byla tam v bezpečí.

„Liliano! Sakra, vstávej!"

Tentokrát se zdál ten hlas blíž. Ona ho dokonce i poznala. Byl jí neuvěřitelně známý. Dokázala by ho rozeznat mezi tisíci. Byl to hlas jejího manžela. Fergus. Srdce se jí štěstím rozezvonilo, když si to uvědomila, ale oči stále ne a ne se otevřít. Chtěla ven, aby ho mohla vidět. Zapojila všechnu svou sílu, aby se vynořila z temnoty.

Konečně se jí to povedlo a ona pomalu zatřepotala řasami. Vzápětí už dokázala rozevřít oči. Zmateně chvíli mrkala, než nad sebou poznala manžela a ještě jednu osobu. Dech se jí zadrhl v hrdle. Měla v něm úplně prázdno.

„Měla si hlídat Rosemarie. Zatraceně! Spát si mohla kdykoliv jindy, Liliano," uslyšela lairdova slova, ale vlastně je neposlouchala, protože jako uhranutá hleděla na osobu stojící vedle něj.

Když s ní náhle zatřásl, ohromeně se na něj zadívala.

„Kde je Rosemarie?" vydechla zoufale.

„Měla si ji hlídat. Místo toho ses schovala v jiné komnatě, aby tě Alma nenašla. Kdyby tu byla ona, mohla by tu být i naše dcera. Ona ví, jak se o dítě v těchto případech postarat. Ty sis klidně usnula a nechala naše dítě napospas nepříteli. Jak nyní zjistíme, kdo ji unesl?" zakřičel na ni.

Ohromeně se nadechla, vymanila se mu a ukázala na chůvu.

„Ona! Ona unesla naši holčičku. Byla to Alma! Omráčila mě!" vyjekla.

Stále se jí musela motat hlava. Jinak by tu přece chůva nebyla. Ona měla její dítě. Manžel na ni pohlédl, jako kdyby se zbláznila.

„Jak ji můžeš podezřívat? Snažila se tě najít. Běžela hned pro mě a..."

„Byla jsem u Rosemarie v její komnatě. Omráčila mě! Já nespala!" odsekla dívka a nemohla pochopit, jak jí může jen jediné slovo věřit. Vždyť lže. Měla její dítě. Ale kde je Rosemarie?

„Nechala jsem ji s Almou, ale když jsem se vrátila, chtěla ji unést! Já ji bránila vlastním tělem," vyjekla zoufale a rukou se snažila nahmatat zranění na hlavě. Naklonila se k němu, aby mu ukázala zranění, ale nic nemohla najít.

„Nikdo tě dole neviděl, Liliano. Nenechala si Rosemarie s Almou. Jen sis prosadila svou a nechala naše dítě v nebezpečí," odsekl rozzuřeně Skot a probodával ji rozčíleným pohledem.

„Já naše dítě bránila vlastním tělem!" zasyčela a skoro se jí zatmělo bolestí před očima.

„Když si cítila únavu, měla si vyhledat někoho, kohokoliv. Kvůli tvé nepozornosti mi někdo unesl dceru!"