Dělala jsem svou každodenní činnost, která mi zbyla. Dívala jsem se na měsíc v úplňku. Nenáviděla jsem noc, všechno bylo pokryté tmou a ta na mě dýchala svou tajemností, ze které se mi svíral žaludek.
Měla jsem radši světlo, měkké světlo vycházející ze slunce, stejně barevné jako moje vlasy. Nechávala jsem si hladit tvař jeho paprsky. Slunce mi dodávalo naději, jas a hlavně schopnost žít. Bez něj jsem se teď ocitla sama ve věčné temnotě.
Teď mi ale nic nezbývalo než hledět na měsíc. Dnes zářil nezvyklou barvou. Stal se z něj modrý měsíc. Jeho světlo házelo modré odlesky a zahalovalo okolní svět v modré mlze.
„Zvykej si, brzy budeš žít ve tmě, v jeho království. Zahrne tě obdivem. Už jen chvíli a budeš jeho." Zase ten hlas. Trhla jsem sebou vyplašeně.
OPRAVENO: 14.04. 2019
ČTEŠ
Konec všeho
NouvellesSmrt. Jednou si přijde pro každého z nás. Ale jsou tací, kteří jí můžou stále unikat díky jejich nesmrtelnosti. Někteří díky podpoře a lásce svých milovaných dokázali nemožné, porazili její překážky. Alexis žije v obklopení své rodiny. Netuší, co j...
