45

37 2 0
                                    

Sundala si z obličeje masku. Dívala jsem se do temných očí. Neměly v sobě žádné světlo života, byly vyhaslé jako dvě tůně.

Nechápu, že jsem ji nepoznala. Bylo to tak jasné. Ona se nechovala jako člověk. Ostatní lidé v maskách si nás nevšímali a tančili stále v divokém tanci.

„Ráda tě zase vidím, zlatíčko," vycení ostré zuby v odporném šklebu. „Myslela sis, že mi unikneš?"

„Pro koho sis přišla teď? Už jsi mi vzala všechny."

„Samozřejmě že pro tebe."

„Stačí se tě pouze dotknout a zemřeš." Hned, jak to dořekla, se natáhla. Do odhalené kůže na paži mi vnikl její nehet. Zavyla bolestí a odtáhla se.

„Nemůžu se tě dotknout. Jedna clona musí žít. Ariadné," zasyčela. Na nic jsem nečekala a dala se do běhu.

OPRAVENO: 16.04. 2019

Konec všehoKde žijí příběhy. Začni objevovat