"Jungkookie vstávej." Horlivě jsem s ním začal cloumat ze strany na stranu.
"Honem někdo sem jde." Rychle jsem vyskočil na nohy a Kooka vzal s sebou. Zaběhli jsme kam si za roh.
Dupot tězkých bot se k nám přibližoval čím dál rychleji. Zavřel jsem oči a přitáhl si brášku obličejem k sobě.
Náhle zvuk kroků ustal. Už jsem si chtěl oddychnout, jenže jsem otevřel oči a uviděl vojáka stojícího předemnou a zrovna moc příjemně nevypadal.
Jungkooka jsem si proto přitáhl víc k sobě a s ustrašeným výrazem jsem čekal, co se bude dít.
Dlouho se nic nedělo. Vyčkával jsem, a když jsem se odhodlal něco říct voják začal řvát na celou loď.
Stál jsem tam s otevřenou pusou a svíral svého mladšího bratříčka.