Imaginární štěstí

Jamie

Další ráno, další den mého ničeho, další kousek do nekonečné skládačky mého trápení. No, musíme být pozitivní. Ale jak to v téhle situaci vůbec může jít? Toť otázka.

Je chvilku před půl osmou a já jdu dolů podél zdí hřbitova. Hlavou mi problikává spousta otázek, jen na ně najít odpověď. Kráčím s pohledem na mé nohy a už asi blázním. Slyším v hlavě hlas, který křičí moje jméno. Ten vzdálený hlásek se ale přibližuje. Dochází mi, kdo takový hlas vlastní. Rychle se s úsměvem otočím. "Dobré ráno, Jamie!" zakřičím na chlapce, který se ke mě neustále přibližuje a zamávám rukou nad hlavou. Když mě doběhne vykouzlí se mu na tváři široký úsměv a já mu ho opětuji. "Dobré" odpoví. Jdeme spolu ulicí. Jsem moc ráda, že mám tak úžasnou společnost. Jamie najednou to dlouhé uklidňující ticho přeruší:" Nechtěla bys třeba někdy někam zajít?" vytřeštila jsem na něj oči a on se zasmál:" Aha, moc brzo, chápu" usmál se na mě a otočil hlavu zpět k chodníku. Rychle jsem můj podivný výraz shodila a dodala:" Ráda někam půjdu" usmála jsem se na něj. Je o hlavu vyšší, tak jsem před něj předstoupila a zaklonila hlavu, abych se mu dívala do očí a dodala jsem:" Ale nechci nikam mezi lidi. ano?". Možná se trochu podivil, ale souhlasil. Došli jsme až ke škole, kde už v hloučku stáli Jamieho přátelé. Zakřičel na ně a oni se rozběhli naším směrem. Zpanikařila jsem a vytratila se za roh jedné z budov. Jamie si toho zřejmě nevšiml, takže když k němu kamarádi doběhli řekl:" Chtěl bych vám někoho představit..." otočil se při tom na místo kde jsem stála a docela se vyděsil, když zjistil, že tam nejsem. Bylo mi ho moc líto, jelikož se mu ti kluci začali vysmívat, že má imaginární kamarádku. No taky se to tak dá říct. Ale prostě jsem tam nemohla zůstat. Zjistil by to. Zjistil by moje strašné tajemství. Tajemství, které mi nikdo nikdy nevezme. Nevezme si ho nikdo, bohužel.

Po škole (ovšem ne mojí) jsem na Jamieho čekala na cestě k němu domů. Když si mě všiml sklonil hlavu a dělal, jakoby mě neviděl. Obešel mě s kamenným výrazem ve tváři. "Jamie!" křičela jsem, ale dělal že mě neslyší. Nebo že by mě už neviděl. Možná jsem už zase zmizela z něčího života. Najednou se otočil:" Proč si to sakra udělala? Všichni se mi smáli! Víš jaký to bylo???" začal na mě křičet. Sakra, vím jaký to je. Vím to! Mlčela jsem, co jsem mu na to měla asi říct? Zakroutil hlavou, otočil se a znovu odcházel. "Počkej!!!" křičela jsem za ním. Rychle jsem ho doběhla a stoupla si před něj:"Prosím" žadonila jsem. "Nech toho Mio!" odbyl mě. Stála jsem mu v cestě, takže jsem nestačila uhnout, když mě chtěl odstrčit stranou. Jeho ruka prošla mým tělem, jako bych byla vzduch. Nedošlo mu to, šel dál do kopce, po chvilce se zastavil a otočil se: "Mio?". Jeho výraz byl trochu vyděšený. Asi doufal, že se mu to pouze zdálo. Ale bohužel nezdálo. "Co se to právě stalo?" vyptával se Jamie dál. Nevěděla jsem, co mu na to říct. Pravdu? Lež? Utéct? Došla jsem těsně před něj: "Prosím uklidni se, ano? A nikomu to nesmíš říct" jen doufám, že jsem se rozhodla správně. Zvedla jsem ruku, dlaní natočenou k němu a upřela na něj zrak. Zvedl ruku jako já a asi centimetr před tou mojí ji zastavil. Zavřela oči a dvakrát se zhluboka nadechl. Oči otevřel a pomalu přiložil svoji ruku k té mojí. Nedotkly se. Pomalu prošel rukou zkrz moji. Zableskly se mi v očích slzy. Jeho pohled mě pomalu zabíjel. Po tváři se mi skutálela slza. "Vysvětli mi to, prosím." zažadonil a já hned začala. Řekla jsem mu vše o svém životě, smrti i o divné době, která nastala potom. Řekla jsem mu tedy všechno. Celou dobu jen pokyvoval a mlčel. Došli jsme k jeho ulici. Rozloučil se se mnou a zmizel. Smutně jsem vydechla a vydala se zpět na hřbitov, na moje aktuální bydliště.