Things We Lost

1. Štístko jde na přistání

Celý den byl zvláštní sám o sobě. Bronzový drak uprostřed amfiteátru tomu pouze nasadil korunu.

Nervózně jsem mnula v prstech tu koženou šňůrku, již jsem měla uvázanou kolem krku. Houpal se na ní přesně jeden hliněný korálek, představující jedno strávené léto zde - na místě, o němž mi bylo tvrzeno, že je jediným na světě, co mi dokáže poskytnout alespoň příslib bezpečí (nebo minimálně to, že si mě nestvůry budou chtít dát ke svačině méně často, než by bylo běžné tam venku).

Zachvěla jsem se, když se mi bez varování pod bundu dostal závan ledového vzduchu. Počínající prosinec se s nikým nemazlil... a já mu za to byla svým způsobem vděčná. Nezastavil se díky faktu, že útočí na někoho, komu slovo ,rodina' připomene nekonečnou tmu. On si své oběti nevybíral - zkrátka útočil na všech frontách a bylo mu jedno, na koho narazil.

To samé sice dělaly nestvůry, ale ty už tak příjemné nebyly. Na rozdíl od nich se mě totiž vítr nepokoušel zabít.

Natáhla jsem o něco více dopředu, až na mne Kayla Knowlesová po mé levici hodila poněkud nejistým pohledem. Pro všechny jistoty jsem jí ho neoplatila; jen jsem chladem prokřehlé prsty přiblížila k ohni v samém srdci shromážděných polobohů a slastně vydechla, když se do kloubů opřel žár ohnivých jazyků.

„Mohla ses zmínit, že je ti zima," ozvalo se starostlivě po mé pravici. „Mohla sis vzít něco na zahřátí, než jsme vypadly z dílny."

Když jsem směrem toho hlasu natočila hlavu, naskytl se mi pohled na instruktorku srubu číslo devět. Laskavé oči Nyssy Barrerové, v nichž se mísil hnědý odstín kávových zrn s výhrůžnými záblesky bouřlivého mračna, na mě hleděly s upřímností, za kterou bych ji nejradši na místě objala. Podobně jako já se choulila v zimní bundě, u ní bych však vložila ruku do ohně za to, že si ji nějakým způsobem vylepšila - zateplila, izolovala. U dcery Héfaista nemohlo být o všelijakých vylepšeních ani pochyb.

Mávla jsem nad tím rukou a přinutila rty, aby se zformovaly do upřímně působícího úsměvu. Jako strategie to zabíralo často; úsměv donutil člověka naproti vám se na moment zaměřit na rty, čímž vám dal prostor si zatvrdit pohled a vyhnat z něj vše nežádoucí.

„O nic nejde," pronesla jsem pevně, abych si dodala přesvědčivost. „Je to jenom trocha chladu. Nic, co by se nedalo přežít." Aspoň tohle byla víceméně pravda...

Než stihla něco namítnout, vzduch byl protnutí táhlým výkřikem, za nímž se jako ozvěna rozburácelo mohutné zařvání něčeho hodně - HODNĚ - velkého. Něco, co donutilo vzhlédnout skoro celé shromáždění, čítající plus mínus dvacítku polobohů, učitele-kentaura a pekelnou fenu, která nadále nerušeně strnulým táborníkům talíře.

Zpočátku jsem nechápavě civěla vzhůru a nic neviděla. Teprve po chvíli jsem na pozadí inkoustově modré nebeské klenby rozeznala zvětšující se siluetu.

Společně s ostatními jsem bez dechu a zdání, co se to děje, kotvila pohledem na oné okřídlené siluetě. Odtrhla jsem pohled pouze jednou, na pouhý okamžik - na tak dlouho, abych bohatě stihla zkontrolovat výraz vykreslen v Cheirónově tváři. Očekávala jsem pochopení, třeba i náznak sympatií či nelibosti. To jediné, čeho jsem byla schopna se dopátrat, bylo jeho naprosté zmatení, zvýrazněné a podtržené obavami.

Neměla jsem tedy přirozeně ani zdání ohledně toho, co se dělo, když přímo uprostřed amfiteátru, tam, kde plály jasné barvy táborového ohně (nyní zmodralého všeobecným zmatkem), přistál s jemným zaduněním mohutný drak, jehož tělo se lesklou božským bronzem.

Tichém, které přirozeně nastalo, se náhle prohnal hlas s jasně znatelným pobaveným tónem: „Doufám, že se tu může parkovat, kamaráde."

Nyssa vedle zalapala po dechu. „Esto no puede ser verdad," zahučela si víceméně sama pro sebe. Její španělštině jsem vůbec nerozuměla, ale poznala jsem v tom svého důvěrného dlouholetého přítele - nevěřícnost. Upírala pohled na draka, na postavu, jež mu zkušeným pohybem sklouzla ze zad... a v očích se jí ve světle ohně zaleskly slzy. Dala bych cokoli za to, že dojatý odstín kalné růžové, co se v tu chvíli mihl v srdci táborového ohně, pocházel právě od ní.

Ve stejném momentě, kdy mi pomalu začalo docházet, co se děje, vysvětlil vše svou reakcí malý Harley.

Nyssin bratr vyletěl ze svého místa vedle sestry tak rychle, jako by ho líznul kulový blesk. Jako závodník Formule 1 se vrhl vpřed. Ani se neobtěžoval použít schody - jednoduše dolů seskákal po lavicích, dokud nestanul pevně na zemi. Přísahala bych, že v ten okamžik nebyl nikdo, kdo by nevisel pohledem na tom osmiletém hurikánu.

Vše mi zapadlo do sebe, když se malý Harley s nadšeným: „Leo!" odrazil a pověsil se staršímu bratrovi kolem krku.

~ • ~

• Takže... hi? Vítám Vás u první části tohoto příběhu - příběhu z prostředí našeho milovaného centra pro moderní polobohy: Tábora polokrevných.

• Upřímně doufám, že se vám bude příběh líbit, budu ráda za váš názor v komentářích... a prozatím nashle. ^^

Your Senecea...