Těžká rozhodnutí

19) Co když ten strach nepřekonám?

O 2 týdny později 

Včera mě propustili do domácího léčení. Byla jsem celkem v pohodě jenom tu nohu jsem nemohla moc zatěžovat. Doktoři mi říkali, že je to na dobré cestě.

Emily se mnou teď tráví většinu času a já jsem za to ráda. Pomáhá mi, i když bych to mohla dělat sama. Mí kamarádi i Dylen mi jsou velkou oporou. 

"Nicol kam jdeš?" Zastavil mě Dylenův hlas, když jsem procházela obývákem.

"Chci se projet. Neboj dám si pozor." 

Otevřela jsem dveře do garáže a na poličce vzala klíčky od auta. Otevřela jsem dveře a nastoupila. Nastartovala jsem a oběma rukama uchopila volant. Vybavili se mi vzpomínky na bouračku. Křičela jsem, bála se, ztrácela vědomí...Ne. Začala jsem brečet, nemohla jsem nic dělat. Panika mě pohltila. Strach ovládl mé tělo. Vypnula jsem motor a rychle vystoupila z auta.

Nemůžu se bát jízdy v autě. Tvoří většinu mého života a teď se bojím nastoupit do auta. Co když už nikdy nebudu moct řídit? Co když už nikdy nepojedu závod? Co když nebudu moct jet ani jako spolujezdec? Co když se budu bát jet i na motorce? Co když ten strach nepřekonám? 

Tyhle a podobné otázky mi kolovaly v hlavě. 

Nakonec jsem to vzdala a šla na zahradu. Lehla jsem si do trávy a zavřela oči. Vzpomínala jsem na ty krásné chvilky za volantem a doufala, že to nebylo naposledy. Nevěděla jsem kolik je hodin a bylo mi to jedno. Nechala jsem se naplnit vzpomínkami. 

**********************

Postupem času jsem se aut bála víc a víc. Měla jsem strach projít i kolem garáže. Nemohla jsem nastoupit do auta. Prostě to nešlo. Nejhorší na tom bylo, že si toho ostatní začali všímat, ale já jim nechtěla říct pravdu. Bála jsem se jejich reakce. Pár lidí mě chtěli dostat k psychologovi, ale já nikdy nepřekročím práh jeho ordinace. 

Zvládnu to sama. Musím.