Two worlds ✔️ [DOKONČENO]

10. Ty v minulosti, já v přítomnosti

  ,,Zairo! Kam zase letíš?" křičel při běhu na dívku, která sedala na Xamiu.

Opět někam odlétala a on nevěděl kam. Naposledy, co se vrátila, měla poškrábanou nohu a on netušil od čeho. Vymýšlel mnoho teorií. Vypustil ale Kaigna. Neměl za to, že by byla od něj. Nepasovala k němu. V jeho armádě byli povětšinou muži, nikoliv ženy.

,,Tam, kam ty ne," odpověděla.

,,A kam?" nedal se odbít.

Za tu dobu, co ji mohl poznat, věděl, že když vytrvá v jejím přemlouvání a dotírání, povolí.

,,Jinam," odsekla.

,,A to je kde?"

,,Jinde. Nezdržuj mě. Musím letět.!"

,,Proč?" dál vyzvídal.

,,Proč jsi tak tvrdohlavý?" odpověděla na otázku otázkou.

Někdy se podobal malému děcku, kterému bylo něco odepřeno a teď se toho dožaduje.

,,Proč bych neměl? A ptám se ještě jednou: Kam letíš?"

,,To tě nemusí zajímat," nasupěně odpověděla.

,,Mě to sakra zajímá. Vždycky někam zmizíš. Naposledy jsi se vrátila se zraněnou nohou. Rána vypadala divně, tak mi do pytle řekni, kam stále chodíš?! Nejsem naivní! Myslíš, že jsem tvrdohlavý mezek...ale blb a debil nejsem. Ty ze mě nedělej. A pokud někomu donášíš o mně informace..hodně štěstí. A nezapomeň jim říct, že ten dotyčný o tom ví a žes to neutajila. Že jseš pěkně neschopná!" rozkřičel se horlivě na Zairu a zatnul pěsti.

Všiml si, jak se při jeho slovech přikrčila na Xamiině hřbetu.

Zase to dělá, odfrkl si v duchu nad jejím trapným chováním.

,,Jen nedělej chudinku," odfrkl ani si neuvědomil, co vypustil z úst.

Xamia vycítila Zaiřino rozpoložení a na odpověď začala výhružně vrčet na Thomase, který se pod jejím pohledem poněkud uklidnil. Než mu mohla Xamia cokoliv udělat, Zaira ji zadržela.

,,Mysli si, co chceš.... Mysli si, co jen chceš o mně. Nebudu ti to vyvracet...Nemělo by to smysl, i kdyby to nebyla pravda. Je mi to jedno," ustoupila ve sporu, ,,Asi jsem se v tobě zmýlila jako v ostatních".

Thomas zachytil její smutný výraz i pod maskou.

Co jsem udělal?...To bylo asi hodně...Já debil., uvědomil si, ale bylo pozdě.

Než se stačil omluvit nebo promluvit, Zaira šeptla k dračici: ,,Odlétáme".

Vzlétly pryč od zkoprnělého Thomase.

To jsem přehnal. Proč nejdřív říkám, než myslím?, hloubalo v něm svědomí.

Chtěl jsem jen vědět kam odlétá! Pořád si bere všechno moc k sobě! Kopl do kamene, div si neurazil palec.

Sakra!

Teď je na něj naštvaná a co víc! Vypadala...zklamaně.

,,S důvěrou se můžu jít klouzat!" Prohrábl si vlasy.

Posadil se na zem.

Proč jen musí vždy všechno pokazit? Takovéto chování mu již vytýkalo mnoho lidí a on se nedokáže poučit! Prostě nemůže, že?


_______________________________


Uslyšel povědomý zvuk.

Zaira! Vzhlédl a doopravdy ji uviděl.

Po celý den si vyčítal, co udělal. Stále před sebou viděl přikrčenou Zairu. Byl odhodlán to napravit jakýmikoli způsoby. V hlavě si přehrával mnoho scénářů, přesto na všechny zapomněl a sledoval její blížící se postavu.

Plachtili směrem k němu. Dávno si uvědomil, že je zde další východ, ale už ho nezajímal...měl v hledáčku něco jiného.

Než stačil mrknout, atmosféra se nějak změnila. Z útrob jeskyně se vyřítil jiný drak. Mohutnější než Xamia a celkově byl...neudržovaný? Natrhlé křídlo, mnoho jizev, křivý krk...Plnou rychlostí se hnal na ně.

,,Zairo?...Zairo!" křiknul již na nohách pozorujíc scénu, co se odehrávala ve vzduchu.

Drak se zaklesnul do Xamii a začali ve vzduchu bojovat.

Co to má znamenat?, hysterčil hlas v jeho hlavě a bezmocně pozoroval dívčino tělo, jež se spolu s Xamiou snažilo draka odstrčit.

Řev střídaly tupé rány do těl draků. Rány křídly, ocasy a zuby, jenž zanechávaly krvavé rány na jejich tělech. Dvě obrovitá stvoření, jenž nemají slitování a jedno tělo, které se sotva při rychlých a prudkých manévrech drží na těle draka. Křečovitě drží popruhy a pokouší se uklidnit draky...však bez úspěchu. Při jednom pohybu se již neudrží a tělo slétává ze hřbetu do prázdného prostoru vzduchu.

Křik protne hnízdo. Lehké tělo sviští vzduchem a marně se snaží končetinami zpomalit nebo se něčeho zachytit. Padá rychle a pod sebou má pouhopouhou tvrdou zem a nad sebou bojující draky.

,,Néé!" křičí ústa padající oběti.

Dračice ji zbystří, ale druhý drak jí zabrání se k ní vrhnout.

Vítr sviští kolem uší. Hladí ji a přitom nechává padat vstříc zemi. Nezastaví ji. Nepomůže.

Látka ve větru vytváří vlnobití a vlasy sekají nemilosrdně do obličeje.

Tělo očekává tvrdý náraz, který přichází.

Náraz, jež informuje celé tělo, aby si uvědomilo situaci. Špatnou situaci. Mozek vysílá zprávu o dopadu a bolesti.

Dopad, ale nebyl tak silný jak očekávalo a bolest byla jen mírná.

Uklidnila se a pocítila pod sebou měkkost. Ležela na tom přitisknutá čelem. Stále měla zavřené oči, neodvážila se je otevřít.

,,To byl nápad," ozval se z pod ní přiškrcený hlas Thomase.

Ležela na něm a teď pocítila jeho ruku kolem jejího pasu, pod kterou se jemně zatřásla.

,,Nemusels mě chytat," zašeptala nakřáplým hlasem.

Uslyšela, jak si odfrkl.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se jí ignorujíc její větu.

,,Měla bych se ptát spíše já," šeptla.

Když mluvil, cítila vibrace z jeho hrudníku...Bylo to příjemné a uklidňující.

,,Budu v pohodě, dej mi pár týdnů," promluvil.

Lekla se při jeho slovech. Bála se, že mu něco udělala. Zapřela se a vyděšeně ho zkoumala. Když se ale zazubil a řekl vtípek, měla chuť ho dobít.

Thomas ji její úmysl vyčetl v očích. Kdykoli se jí toto prohánělo hlavou, ztenčily se jí zornice. Chtěl ji zklidnit a proto přejel dlaní po jejích zádech. Mírně ztuhla, ale nic neudělala. Dál oplácela jeho pohled. Thomas zastavil svou dlaň. Vybavil si jejich ranní hádku a svou chybu. Chtěl se jí omluvit.

,,Já...," promluvila Zaira.

Ozvala se rána a silný řev nedaleko od nich, který je přivedl zpátky do reality. Thomas ji rukama stlačil k sobě s myšlenkou ji ochránit. Otočil se zády k vycházející ráně a chránil ji ve svém objetí. Byl to reflex. Vžitý reflex a pud, který nemohl nijak ovlivnit.

Oba otočili hlavu a spatřili oba draky, kteří se do sebe zaklesli a již na zemi nemilosrdně bojovali.

,,Xamio! Ne!" křikla.

Ať se Thomas snažil sebevíc, vyprostila se z jeho sevření a utíkala ke Xamie.

,,Zairo! Stůj!" vykřikl vystrašeně, když nepozorná Zaira již skoro vběhla mezi ně.

Druhý drak scvakl několikrát před Xamiou čelistmi na prázdno.

,,Pozor!" vyjekl zoufale.

Drak vyšlehl plamen na Xamiu. V té chvíli do letové dráhy ohně vběhla neúmyslně Zaira. Xamia ji stačila skrýt vlastním křídlem, ale ne dostatečně. Plamen hladově sežehl kus její levé ruky. Sápal se po její paži.

Plamen byl silný. Spálil kus oděvu i kůži, co byla pod ním. Hnízdo prořízl vysoký výkřik. Byl na pomezí zvířete a člověka. Kdyby Thomas mohl, zakryl by si uši, aby onen srdceryvný křik neslyšel. Vyšel jen jednou, dál nebylo již nic. Ostatní draci stihli zatarasit útočícímu drakovi cestu, zklidnit ho a odvést jinam.

,,Zairo!" Běžel, co mu nohy dovolily, ke Xamii, která dotyčnou ukrývala.

Zavrčela. Ano, zavrčela výhružně na Thomase.

,,Nech mě. Chci ji pomoct". Zastavil se těsně před ní.

Viděl v jejích dračích očí nerozhodnost, která naštěstí ustoupila. Odkryla postavu a udělala Thomasovi prostor, když se k ní vrhl.

,,Za..."

,,Ne! Nechci abys to viděl. Já to zvládnu," zasyčela bolestně přes zuby.

Již věděl, že nechce projevovat slabost. Skrývá své pocity. Věděl ale i, že v hloubi chce a potřebuje, aby jí někdo pomohl. Byla uvnitř malou holkou, která potřebuje chránit. Proto přistoupil blíž.

,,Podívám se ti na to. Jen mě nech". Natahoval po ní ruce, před kterými uhýbala. ,,Chci ti pomoct".

Povolila. Nechala ho, aby ji vzal za popálenou paži. Ostřížím zrakem pozorovala jeho přejíždějící prsty v okolí rány. Když se neúmyslně dotkl popáleniny, zasyčela a pod tupou bolestí, jež jí z paže vystřelovala, si opřela čelo o jeho rameno a zatnula nehty do jeho paže, které hned pustila. Netušila, proč se o něj opřela. Jen cítila, jak se jí duševně ulevilo. Cítila jeho zrychlené dýchání způsobené strachem z nynější situací. Nasála jeho vůni. Vůni půdy, bystřin a jejího mýdla. Voněl pro ni krásně a lákavě. Zapomněla, kde je, vnímala jen jeho. Vnímala jen bezpečí, jenž v ní vyvolával. Uklidňující bezpečí.

Pro Thomase bylo překvapením, a přitom i rájem, když si o něj opřela hlavu. Cítil potřebu ji chránit. Kde se to v něm vzalo?

Neví.

Zaira byla na první pohled silná a nezávislá. Byla to dívka, která si vystačí sama. Nemusí mít to, co ostatní. Věděl ale, že je to jen jedna z jejích tváří a silná schránka, kterou si vytvořila, aby skryla to, co je uvnitř.

Skrývá to i sama před sebou?

,,Musím ti ztrhnout rukáv, aby se ti nepřichytil k popálenině. Dej mi svou dýku".

Jen tato věta stačila, aby se od něj odlepila a se strachem uskočila.

Co jí zas je?

,,Ne...Já, já to zvládnu sama". Odmítavě kroutila hlavou a chytla si levačku.

,,Dej mi dýku...Máš jen jednu funkční ruku. Můžeš si ztrhnout rukáv špatně nebo..."

,,Já si to udělám," odbyla ho.

,,Nech mě ti pomoct. Proč nechceš, abych to udělal?" zeptal se přímo, aby nechodil, jak dosavadně, kolem horké kaše.

,,Nechci abys viděl to, co tam je".

,,Už jsem spáleniny viděl mnohokrát a tu tvou taky, tak proč?... Počkej... Je to spojené s tou...tou minulostí?"

Zaira nejistě přikývla. Odtušil správně.

,,Proč nechceš, abych to poznal? Tvou minulost?" Věděl, že se vrhá na vratký most, který se pod ním může rozpadnout.

,,Protože nechci. Nedíval by ses na mě tak jak dosavadně. Nechci, aby další člověk ode mě utekl. Nechci abys o mně i ty říkal, že jsem zrůda, která nemá právo na život. Zrůda, kterou já jsem."

,,Ty nejsi zrůda. Neříkej to o sobě," snažil se vyvrátit její mínění.

,,Jak to můžeš vědět? Nic nevíš..." Odvrátila od něj zrak, ale on ji prsty donutil natočit její oči zpátky k němu.

,,Myslíš, že by zrůda nebo netvor dokázali někoho zachránit, starat se o něj, povídat si s ním a trávit s ním čas?...Já teda ne," odmlčel se a když neodpovídala, pokračoval: ,,To co skrýváš, na to nemá vliv. Je to jen o jedinci. Kým je, jaký je a jak se k němu lidé chovají. Lidé zkoumají knihu podle obalu, proto jsi se skryla za masku, aby museli knihu přečíst, a pak ji hodnotit. Já již knihu čtu. Poznávám ji. A... Líbí se mi. Tak nevím, proč by mě měl od ní odradit její obal."

Zaira přes jeho slova smutně cestovala v jeho modrých očí.

,,Nedošel jsi na konec knihy. Nevíš, co skrývá za příběh," šeptla.

,,To sice ne, ale znám její podstatu...její hloubku. Minulost je minulost a příběh je již napsaný. Kniha se píše dál...nepřestává...a já u toho nového příběhu chci být...a chci být jeho součástí". Projel prsty jejími vlasy a mířil k její masce.

,,Ne! Prosím ne!" zastavila ho.

,,Já...ne," opakovala koktavě.

Zavřel oči. Byl tak blízko. Možná měla pravdu, možná také ne. Teď ale pochopil nejvíce. Její minulost je silnější než ona a on to neovlivní.

Vrátil se prsty k jejím vlasům a sjel dlaněmi na její ramena.

,,Zairo?" donutil ji zvednout k němu zelené oči zastřené šíleným strachem.

,,Je mi to jedno. Je mi jedno, co za minulost skrýváš. Chtěl bych ji znát, ale stačí mi přítomnost. Nebudu se již snažit o její objevení, pokud sama masku nesundáš a nedovolíš mi ji poznat. Možná mě ji nenecháš nikdy poznat...je mi to jedno. Pamatuj si jen jedno...Věř mi," řekl a oči přitom neodtrhl od těch jejích.

Viděl na ní vnitřní rozpolcení. Sjel ji rukama na pas. Kontroloval v její reakci. Nic nenamítala. Přitáhl ji jemně k sobě a dával přitom pozor na její ruku. Dlaně přemístil na záda a udělal to, o čem snil už dlouho. Zabalil ji do svého objetí.

V prvním momentu ztuhla, ale pak se jeho tělu poddala. Nejistě zdravou ruku položila na jeho záda v místech páteře. Na její dotyk odpověděl silnějším sevřením. Dovolila si položit tvář na jeho rameno.

Šťastně vydechla.


___________________


,,Jak ti je?" staral se, když se vrátila s ošetřenou rukou do příbytku.

On zatím stihl připravit večeři. Na stole zapálil svíčku, která se v mírných záchvěvech větru pohybovala a vrhala pohupující se stíny na stěny.

,,Dobrý," zašeptala.

,,Proč na vás zaútočil?" zeptal se na věc, která ho trápila nejvíce. Proč by drak zaútočil na draka? A bezdůvodně?

,,Je to jeden z pomatenějších draků. Tak jako u vás máte šílence, tak i draci je mají," vysvětlila zjednodušeně a zasedla ke stolu, kde se k ní ihned připojil Thomas.

Sedl si naproti ní.

Thomas ji tajně pozoroval.

Její spálená ruka byla obmotána kusem látky a měla ji v šátku, který byl zachycen u jejího krku. Vlasy měla rozpuštěné...tak jak se mu to nejvíc líbilo. Vypadala strhaně a unaveně. Proto ji i přes její protesty nařídil, aby si lehla do postele.

Ještě než usnula, zašeptala k Thomasovi, který opět ležel s dráčkem u pece:

,,Dobrou noc".

Obdařil ji úsměvem a milým pohledem, který v ní vyvolal pocit, že není sama a má někoho, komu na ní záleží.

,,Dobrou noc," odpověděl jí a pozoroval ji do té doby, než usnula vyčerpáním.  

______________________

Ahoj,

zase neděle a to pro Vás znamená nový díl...no to už jste poznali. :D

Myslíte, že to co mezi naším ,,párem" Thaira vzniká, je láska? Myslíte, že Thomas přeci jen něco nekuje a Zairu i nás pouze balamutí?

A neprotahuji to moc? Baví Vás to? Abyste se netvářili při čtení u kapitol nějak takto:

Slov v kapitole: 2195

Mějte se hezky a zase v neděli

nazdar!

Nerthiana