Hádanka (Johnlock) -DOKONČENO

2. kapitola

John zaslechl televizi u paní Hudsonové, a tak vyšel do nočního Londýna, který už pomalu usínal. On sám by už si šel nejraději lehnout a zachumlat se do deky. Ale věděl, že by neusnul, přemýšlel by a to je horší než noční můry. Problémy se hromadily a on by měl spát? Mozek by mu to nedovolil. Ruce strčil do kapes a mířil do ulic tichého Londýna, poněkud až moc tichého Londýna. Ticho před bouří. John se cítil hrozně, v bytě vlastně nechal člověka, na kterém mu nejvíce záleželo, a který teď potřeboval společnost. Byl teď sám. Sherlock Holmes, zmatený, vystrašený a sám ve velkém světě. Ve své hlavě. Hrozná představa, ale přece jenom si za to mohl sám. Měl by si uvědomit, že není Bůh. Nemůže dělat všechno a myslet si, že mu to jen tak projde.

John bloudil všude možně, a když zvedl hlavu spatřil velký nápis patřící hřbitovu na okraji Londýna. Sám se podivil, jak se dostal tak daleko. Otevřel bránu, která ho dělila od louky smrti. Jeho maminka hřbitovu vždy říkala louka smrti, po smrti své sestry, to po mamince opakoval taky. Harry má hrob přesně uprostřed celého hřbitova, vždycky byla výstřední. Jako malá si vzala boty z matčiny skříně a nejhezčí šaty, co našla, oblékla si je i s botami a chodila tak po zahradě. Johnova matka potom dlouho plakala a John svou sestru tehdy poprvé uhodil. Teď toho nejvíce lituje, kdyby tady teď Harry byla, tak by ji nechal uhodit ho na oplátku. Kdyby tady byla...

John si sedl k hrobu a pohladil studený náhrobek. Harry dost pila a občas si zapálila i nějakou tu cigaretu, John s ní kvůli tomu dlouho nemluvil, ale miloval ji. Byla to jeho poslední rodina, poslední kapka vzpomínek. Jeho sestřička.

Sherlock. John ho nosí v hlavě a poslední dobou i v srdci, ale co z toho, když je Sherlock na ženy, zvlášť na ty jako Irene. Vždycky byl. To John si nalhával opak. Miloval ho. Už tak dlouho a vášnivě, že na to přišel až teď. Byl tím tak zaslepený, že to vlastně ani neviděl. Stále mnoho věcí nevidí, člověk by řekl, že ani nechce.

/S\

Sherlock hrál na housle. Hrál a vyhlížel Johna. Tu nesmírně smutnou melodii hrál podruhé v životě, poprvé ji hrál tu noc před svou falešnou smrtí. Musel Johna opustit. Myslel si, že navždy, ale teď je tady a je to ještě horší než, kdyby tady nebyl. Vyvolává staré rány a přidělává nové. Dveře do bytu vrzly, ale Johna přicházet neviděl, takže. "Sherlocku? To je, ale depresivní hudba. Zahrajte něco rychlého a veselého! Život je přece tak krátký. Bavte se!" odložil housle, zabalil se do županu a přímo skočil na pohovku. Otáčel se tam a zpátky. Nudil se. Přes všechny ty věci, co se dozvěděl, se nudil. John. Hádanky. To je to, co potřeboval. Kde je John? Slíbil, že se vrátí. "Sherlocku! Řekla jsem hrajte a ne zničte ten překrásný gauč! Nudíte se? Pracujte! Kde je John? Zase jste ho nechal odejít? Já se už fakt zblázním!" hodila po něm nějaký kus oblečení, který ležel na zemi. John je pryč ani ne tři hodiny a Sherlock už stačil vytáhnout veškeré své oblečení a poházet ho po zemi. Ani nevěděl, že to dělá. Jen čekal, že se tu zjeví John, začne křičet a uklízet to, ale důležité je, že by tady byl. Uvědomoval si svou závislost. Uvědomoval si svou posedlost. Dr. John Watson byl jeho slabina a Sherlockovi se to ani trochu nelíbilo.

/J\

Svítalo a dveře bytu se pomalu otevíraly. John čekal všechno, ale tohle ne. Rozbité housle a zdi přemalované na modro. Kdy to sakra stihnul? Proč to udělal? John otázky spolknul, když přešel do kuchyně. Sherlock spal na stole a objímal šedého slona, který byl zamazaný modrou. Na čele měl modrou barvou, nečekaně, napsáno IDIOT. John měl za to, že se Sherlock zbláznil, ale na lednici byl vzkaz. John se do lednice moc často nedíval, protože vidět, každý den části lidského těla nebylo zrovna příjemné, i když by na to měl být zvyklý. Sebral ten papír, kde byly jen tři slova. Dej. Mi. Hádanku. John se usmál, ale když papír otočil úsměv mu uvadl. Bylo tam jen jedno souvětí, ale i vojáka dokázalo rozbrečet.

John se opřel o lednici a sedl si. Pročítal si to souvětí stále dokola. A když ji uhodnu, zmizíš mi ze života. Neubránil se slzám. Nešlo to. Miloval ho. Opravdu. Vyšplhal se na nohy a tiše se díval na spícího Sherlocka. V hlavě se mu vynořilo spoustu vzpomínek a neubránil se vzlyku. Nic. Žádný pohyb. John přešel ke krbu a vzal z něj blok. Napsal pár vět na rozloučenou, protože po tomhle, i kdyby Sherlock hádanku neuhodnul, by se do bytu nevrátil. To souvětí se mu vrylo do kůže, jako ještě nic. Začal psát hádanku. Na hřbitově si pohrával s jednou myšlenkou a vytvořil z toho hádanku. Podpis a blok dal na viditelné místo. Otřel si oči a zmizel do svého pokoje sbalit pár věcí. Zbytek tady prostě nechá. Nechce je. Moc vzpomínek. Sebral tašku a seběhl schody. Bez rozloučení, bez pocitů, prázdný vyběhl z domu. S překročením práhu sebou Sherlock trhnul, jako by se chtěl probudit z noční můry, ale on nespal. Celou dobu byl vzhůru. Sám nevěděl, proč neřekl svoje sbohem. Možná tomu jen nechtěl čelit.

Další kapitola, která vás snad potěší nebo rozbrečí. Nevím, nevím z čeho bych byla více nadšená. Doufám, že jste si čtení užili a uvidíme se zase příště.
Aninis095