Hádanka (Johnlock) -DOKONČENO

4. kapitola

"Ne," ozval se John. Nikdo se ho na nic neptal, a přesto odpovídal. Znal odpovědi i na otázky, na které se nikdo neptá. "Nic jsem neřekl," odvětil Mycroft. Věděl na, co John odpovídá. Chtěl se zeptat, ale nevěděl, jak to zformulovat, aby to neuškodilo. "Ale myslel si si to a já ti odpověděl," řekl menší. Mycroft se usmál. "Bratr tě vždycky označoval jako idiota, ale ty jím nejsi, Johne. Jen ti věci docházejí později, a tentokrát ti s tím budu muset trochu pomoct. Dříve než tím zničíš sebe i mého bratra," teď už Mycroftův výraz zvážněl. John ho nikdy neviděl tak zamyšleného. "O čem to mluvíš?" zmatení bylo na místě. Povzdech. Mycroft zřejmě uvažoval jestli své mínění o Johnovi ještě nepřehodnotí. "Vrať se na Baker Street. Ne jako John, do toho tě nutit nemůžu, ale jako pozorovatel," to už menšímu došlo. Najednou si nepřipadal tak hloupě. Mycroft mu dodal sebevědomí a on si hned připadal, jako jeden z Holmesů. "Co navrhuješ?" Mycroft byl udiven, že neslyší žádné protesty. "Bankéř nebo kominík?" zeptal se pobaveně člověk, kterému nejvíce šlo o jeho bratra, který ho nejraději proklíná a utahuje si z něj. Ach, ta sourozenecká láska.

/S\

"Co je to? Sherlocku, nejsem moc dobrá na hádanky. To je spíše tvoje parketa, ne?" Sherlock ztrácel trpělivost. Molly si nakonec nechal až jako poslední volbu. Kontaktoval básníky a všechny, kdo za něco stojí, aby mu řekli tu zatracenou odpověď, ale marně. Neuvědomoval si jednu věc. Prostý člověk je, totiž někdy moudřejší, než ten, co si myslí, že ví všechno, protože je učený.

"No tak, Molly. Prosím. Jsi moje poslední naděje. Ptal jsem se všech, chodil jsem po kolenou, ale nikdo si nic nesvedl. Vždy jsem řekl, že je to od Johna, kamaráda, ale nic. A paní Hudsonová se toho straní úplně," Molly se zasmála. Rozesmála se úplně. "Vždycky jsem si to myslela," Sherlock si sedl do křesla a čekal na tu krásnou chvíli, až Molly vysloví tu odpověď.

Dokonce zavřel oči, aby si to vychutnal. Svou výhru. "Sherlocku, v tom byl ten problém. Celou dobu si všem říkal, že je to od Johna, od kamaráda. Proto si nikdo z nich nepřipouštěl, že by v tom mo-" Sherlockovi už jiskřily oči, jako dítěti, ale v tu chvíli vešla do místnosti, opět bez zaklepání, paní Hudsonová s tácem, na kterém byly tři šálky čaje. "Ne, ne, ne slečno Molly. On musí sám," položila tác do kuchyně na stůl a sebrala jí blok. "Sherlocku! Styďte se. Takto využívat slečnu Molly. Řekla jsem, že je vaše nechápavost pochopitelná a potřebuje čas. Čas! Ne prostředky! Vzpamatujte se. Závisí na tom vaše budoucnost a mé štěstí. A pak, kdo je tu chytrý," zasmála se na konci svého proslovu. A pak, kdo je tu chytrý, znělo Sherlockovi v hlavě. On to nebyl. Už dávno ho něco zaslepovalo. Něco, co potřebuje čas.

Přísahám, že toto je zase nejkratší kapitola, co kdy vydám. A slibuju, že další bude opět nad tisíc. Uvidíme​ se příště.
Aninis095