Hádanka (Johnlock) -DOKONČENO

1. kapitola

John sedí s šálkem čaje ve svém křesle a pozoruje Sherlocka, který zřejmě vesele tweetuje. Poslední dva týdny stále jen přemýšlí, přemýšlí nad tím, jak Sherlocka dostat do stavu nevědomosti. Půl roku, doba, kterou mimo řešení vražd zasvětili hádankám. Rýmy, nesmyslné věty a nápovědy, které však nebyly zadarmo, tohle všechno momentálně zaměstnávalo Johnovu hlavu. Člověk by řekl, že hádanky jsou pro Sherlocka Holmese jednoduchou záležitostí, ale i on se nad pár hlavolamy musel pořádně zamyslet, dokonce on, Sherlock Holmes, musel Johna požádat o nápovědu, protože opravdu nerad prohrával, zvlášť v něčem tak primitivním.

John pomalu zvedl šálek ke svým rtům a napil se čaje, který byl stále dostatečně teplý. Pokukoval po bytě, jakoby ho viděl poprvé, i když věděl umístění, každého předmětu v bytě. "Sherlocku?" snažil se pomalu navázat konverzaci. "Už?" odpověděl s mírným překvapením, ale oči od displeje mobilu neodtrhnul ani na vteřinu. "Už, co?" John není hloupý, jen mu smysl Sherlockových slov dochází pomaleji. Povzdech. "Už si poskládal nějakou z tvých primitivních hádanek? Začínám se bát o tvou fantazii, Johne. Myslelo ti to rychleji," John se zamračil. Zase se snažil být vtipný, pomyslel si. "Hele, nevím, kdo z nás už využil nápovědu. Já to teda- Sherlocku! Když spolu lidé mluví, většinou mají tolik slušnosti, aby se na toho druhého, alespoň dívali!" Sherlock přestal psát, vyhoupnul se z křesla, mobil hodil na křeslo, kde ještě před pár sekundami sám seděl a rukama se zapřel o opěradla Johnova křesla a nahnul se k němu. Byl tak moc blízko, pomyslel si John. Tak moc, ale stále ne dostatečně. 

"Spokojený?" spíše to znělo, jako by se ptal sám sebe, než Johna. Odpověď na vyřčenou otázku, však nepřišla. John se jen díval na, přesněji řečeno upřeně sledoval, Sherlockovy oči. "Ano," odpověděl za něj Sherlock a obrátil se zpět ke svému křeslu, na které se chystal sednout, avšak do místnosti vtrhla paní Hudsonová.

"Sherlocku? Myslím, že tohle vás bude zajímat. Dole stojí těhotná žena a vzkazuje vám, že nastal čas na obeznámení vás se skutečností," John se vzpamatoval a chtěl něco říct, ale to už si to detektiv mířil dolů. Vždycky do všeho jde tak prudce, že kdyby ho něco praštilo, tak si toho ani nevšimne. Paní Hudsonová se jen udiveně rozhlédla okolo sebe. "Ehm, paní Hudsonová? Kolikrát jsme mluvili o tom, že nesmíte pustit do domu, každého, kdo řekne, že zná Sherlocka?" John nečekal na odpověď a zamířil za Sherlockem a paní neznámou.

"A tohle nechceš hodit na mně, že ne?" zaslechl John hádajícího se Sherlocka. Smích. Ženský smích. Povědomý smích. "Oba víme, že by si to nedokázal. Ženy přece nejsou tvá parketa, ale nějak se to prostě stalo. Sám to víš nejlépe," zasmála se opět. Čím více se John přibližoval, tím více se mu ženský hlas i smích zdál povědomý. Teď už šel přímo k Sherlockovi, který svou výškou ženu zakrýval. Otočil se. "To ne," zasmál se John. "To je zase nějaký tvůj vtip Sherlocku, že?" znovu se rozesmál pohledem na těhotnou Irene. "Kéž by," odpověděla místo Sherlocka. "Nevím, co potřebujete, ale myslím, že na potrat je docela pozdě." začal si z ní John dělat srandu. "Johne neměl byste s Sherlockem trávit tolik času, zníte jako on," John nevěděl jestli je to dobře nebo špatně, ale vzhledem k tomu, že to řekla Irene, bral to jako urážku na něj i na Sherlocka. Ze shora se ozvala paní Hudsonova. "Čaj nebo kávu?" Irene se moc dlouho nerozmýšlela, vždycky měla raději kávu. "Čaj," zakřičel Sherlock dříve. "Vás se neptám Sherlocku," vzápětí se ozvala těhotná a náladová Irene. "Prosila bych kávu, děkuji!" John chtěl jako doktor říct, že by v těhotenství měla kávu omezit, ale jako přítel Sherlocka, kterému to dítě chce nejspíše hodit na hlavu, raději pomlčel.

/J\

"Můžu m-" Sherlock vytušil, že se John bude chtít při první příležitosti zeptat, a tak ho hned umlčel. "Ne," John se postavil a šel si pro bundu. "Někam jdeš?" sám vlastně nevěděl jestli půjde z domu nebo si v bundě jen sedne s paní Hudsonovou ke stolu a velké konvici čaje. Potřeboval vstřebat informace, co získal od Irene a vlastně celkově si urovnat myšlenky. Pořád mu v hlavě blikalo tlačítko HÁDANKA, ale myslel si, že na to teď neměl ani jeden z nich náladu. "Ano, ano jdu," byl by teď vděčný za nějaký případ, který oba trochu zaměstná a zazdí fakt, že Sherlock bude otec. Ani jeden z nich to totiž nemohl pobrat. Bylo to nereálné, ale všechno sedělo. Jednou, jedinkrát se jí Sherlock dotknul a už bylo zle. John byl zmatený, rozrušený, svým způsobem zklamaný a zlomený. Z přemýšlení ho, však vytrhl tichý hlas Sherlocka. "A vrátíš se?" John se nad tou nesmyslnou, avšak pochopitelnou otázkou pousmál. "Jsem na tahu, pamatuješ?" spoustu toho teď bylo nejistého, ale v jejich životě to tak zkrátka bylo, tak proč to teď měnit?

Tak. Toto by byla první kapitola, doufám, že se bude líbit a za pár dní se na sto procent uvidíme. Do té doby se těším a bye.
Aninis095