Hádanka (Johnlock) -DOKONČENO

6. kapitola

"Tohle nemůžeš myslet vážně, Mycrofte!" rozzuřený John kopnul do židle, co u něj byla nejblíže. "Je mi to líto Johne. Už to dál nejde, podívej se, kde je teď. Přemýšlej! Kde asi bude příště? A bude ještě vůbec nějaké příště?" John zavřel oči a snažil se uklidnit. Teď musí zachovat chladnou hlavu. "Není ti to líto. Tohle všechno byla jenom záminka, že? Chtěl si mě uklidit ze scény, jen si nevěděl, jak. O Sherlocka, bez Sherlocka. Chápu. Jen ti chci říct, že tímto si ho opravdu nezískáš. On se to dozví a ty to moc dobře víš," Sherlocka už více ztrácet nemohl. Chtěl mu dát sbohem, chtěl jen vědět, že bude v pořádku. "Nic ti nezakazuju, Johne. Je bez tebe, jak ryba na suchu," zasmál se a pokračoval "jenomže s tebou, jako odjištěný granát a na mou hlavu padl výběr. Zkus si to, Johne. V této hře nevyhraje nikdo, dnes někdo prohraje a nebude to jedna z těch proher, kdy to vypadá slibně i pro poraženého. Víš, jsou lidi, moc nebezpeční lidi, kteří chtějí to, co má Sherlock v hlavě. On by se sám nikdy nevydal, ale pokud by byl v nebezpečí někdo, koho miluje více než sebe. Co by si na tom místě udělal ty?" John nemusel dlouho přemýšlet, protože si představil Sherlocka v nebezpečí. Obětoval by se i třikrát. Sherlocka Holmese svět potřebuje, po Dr. Johnu Watsonovi by neštěkl ani pes.

"Chci na sál," řekl klidně John. Neodpověděl na Mycroftovu otázku, dělal jakoby vůbec nic neřekl. Už si vlastně i zvykl, John ho často ignoruje. "Johne, sám víš nej-" menší ho však přerušil. "Mycrofte! Sakra! Živější už třeba nebude," už teď to vypadá na problémy a k tomu by měl pustit civilistu na sál? Zvlášť když je tam jeho bratr? Nepřípustné. Ale Mycroft tušil, že pokud tam Johna nepustí sám, tak se tam dostane jinak. Udělal by pro něj cokoliv. Jsou si tak podobní, John a Mycroft, ale jediná odlišnost spočívá v tom, že v případě Johna je to oboustranné.

/S\

Dveře. Bylo jich tam tolik, ale jen jedny jsou správné. Myslet bylo v tuto dobu nějak těžké, jakoby se všechny jeho smysly staly nějak obyčejnými. Nefoukal tam vítr, skoro to vypadalo, že tam ani vzduch neexistuje. Všude byly jen dveře. Dřevěné, kovové, zamčené i odemčené, barevné i bílé. Nad všemi visely hodiny, Sherlock opět slyšel ty otravné a hlavu trhající zvuky. Ťik ťak. Ťik ťak. Uvažoval jen nad tím, jestli mu náhodou neodpočítávají poslední vteřiny.

/J\

"Nasaď si plášť a hlavně nezapo-" John už to nevydržel. "Jsem doktor, probůh. Uklidni se!" sám byl nervózní, jako kamzík na rovině, ale teď nešlo o něj nebo Mycrofta. Středem pozornosti byl zase jen Sherlock, a i když mu to vždycky přál, tak teď by si přál, aby to nebyl on. Nikdy si nic, tak moc nepřál. Je jeho poslední rodina a on to zase pokazil. Nestihne ho zachránit. Smrt Harry se bude opakovat, ale on to tentokrát neustojí. Ne! Umře. Ne! Odejde. Ne! Zmizí. Miluje ho...
"Ano!" zakřičel John, který si neuvědomoval, kde se právě nachází.

/S\

John. Sherlock ho slyšel. Začal zběsile otevírat všechny dveře. Ty, které nešly otevřít, tak ty rozkopal. Hledal Johna, který zněl zoufale. Stačilo jen to, že hledal Johna. V každých dveřích našel kousek sebe. Všude byl on, ale po Johnovi ani památky. V zamčených dveřích úplně vlevo, ty které byly ve tmě a zaprášené, v těch bylo něco u čeho nejspíše seděl hodiny. Ale cítil to jako sekundy, setiny sekundy. Bylo to zvláštní, protože na nich bylo vyryto 221 B a on už jedny takové potkal, jenomže tyto byly až moc poničené, než aby to byly ty stejné.

/J\

Stál na dlaždicích operačního sálu a zhluboka se nadechnul. Upřeně hleděl na Sherlockovo tělo, které bez hnutí leželo po rukama nejuznávanějšího Londýnského lékaře. V tu chvíli ho obdivoval, protože on už by seděl skrčený v koutě a brečel. Je to tak dávno, co naposledy takto stál nad něčím tělem. Možná už zapomněl na všechny ty lidi, co zachránil, ale nikdy nezapomene na ty, kteří mu naposledy vydechli přímo pod rukama. Jim to už nevadilo, to John se dlouho smiřoval se skutečností, že to nedokázal a ukončil něčí život. Cítil se znovu, jako odkopnutý pes, když na to vzpomínal, ale Sherlock neumře. On zase bude řešit případy, střílet po bytě na Baker Street, radovat se s paní Hudsonovou a časem zapomene na operaci i na Johna.

/S\

Sherlock se procházel mezi snad tisíci dveřmi a stále se vracel tam, kde našel Johna. K poničeným dveřím 221 B. Chtěl vejít dovnitř a říct mu to, co chtěl už při posledním loučení. Mohlo to být naposledy, co by se s ním setkal, snažil se být silný, vydržet, ale sil mu bezpochyby ubývalo.

Něco se blíží. Prohra hry bez startu. Chtěl toho tolik říct. Johnovi i Mycroftovi. Teď, na pokraji něčeho, co mu nebylo neznámé si uvědomil, že jeho bratr je tím chytřejším, protože mu vždycky šlo o rodinu, o něj. On se mu smál, urážel ho, bil a podporoval jiné v jeho šikaně. Ale Mycroft na něj nikdy nezanevřel, ba naopak ho více podporoval. Bylo to zvláštní, protože každý druhý by udělal přesný opak. Každý by se mstil, ale on ne. Vždy chtěl být ten správný starší bratr, chtěl ho chránit. A to taky dělal. Snažil se, aby Sherlock zapadnul do společnosti. Řídil se pravidlem raději já než on. Chtěl mu vybudovat postavení, ale místo toho se z něj stal ten divný. Osudu nezabránil.

Johnovi chtěl vysvětlit své rozhodnutí. Myslel na to, jak byl sobecký a jak moc tím všem ublížil. Nemusel by teď bojovat, kdyby sám válku nezačal.

Musím se přiznat, že mi u této kapitoly ukápla slza. Možná jich bylo i více. Uvidíme se příště.
Aninis095