Hádanka (Johnlock) -DOKONČENO

5. kapitola

"Mycrofte, tohle se mi vůbec nelíbí a Sherlock to hned prokoukne. Je to absurdní," vykřikoval John před zrcadlem ve velké místnosti v Mycroftově domě. "Klid. Sherlock je natolik mimo, že tě nepozná, chci, aby si to viděl. Aby ti věci docházeli rychleji, Johne. Musíš držet krok s Sherlockem nebo spadneš a stáhneš ho dolů. To ti nedovolím. Sherlock je sám sobě nebezpečný a já ho budu chránit do té doby, dokud to bude možné. Je to můj bratr, Johne," Mycroft je zvláštní. Složitý. Asi gen Holmesů. John v tu chvíli nevěděl, co tam dělá, ale chtěl mu pomoct. Nedělal to pro Sherlocka, ale pro toho chytřejšího z Holmesů. Dělal to proto, že on to s Harry nestihl. Už ji nezachránil. "Fajn, takže jsem Frank Doyle a dál?" řekl jako by si Mycroft právě nevylil své srdce, které bylo plné neopětované sourozenecké lásky. "Někdo z tvé rodiny je vrah. Zabíjí v rodině, tvá matka byla zastřelena, tvůj strýc otráven s tvá teta pobodána. Máš pocit, že teď jde po tobě," toto téma se Johnovi velice zamlouvalo a taky měl pocit, že Sherlocka nakopne. To téma. Pro tentokrát Sherlocka nakopne jen ten případ.

/S\

"Paní Hudsonová, je hezké, že máte starost o mně a mou budoucnost, ale vraťte mi ten mobil, sakra," Sherlock se snažil být mírný, ale už ho unavovalo být stále obtěžován postarší dámou. "Ne a ne, Sherlocku. Jste na něm celý den, vůbec nechodíte ven. A co Lestrade? Policie? Případy? Hm? Běžte na chvíli ven, na sluníčko. A odtáhněte ty závěsy, je tady tma, jako v pytli. A když jsme u pytlů, kdy jste se naposledy sprchoval? Smrdí to tady, jako ve vaší ledničce. Fuj!" Sherlock se zhluboka nadechnul a zase vydechl. Jedno musel paní Hudsonové nechat, vážně to tam smrdělo.

"Já udělám všechno, co jste řekla a vy mi povíte odpověď na Johnovu hádanku, ano?" starší dáma se zamračila a už to vypadalo, že si chce dupnout, ale ze zdola se ozvalo bušení. "Ještě jsem s vámi neskončila, Sherlocku. Mám vám toho ještě tolik, co říct," otočila se a odcupitala dolů otevřít.

Sherlock si mezitím šel dát sprchu a trochu se zlidštit, protože to co viděl v zrcadle se nelíbilo ani jemu. "Sherlocku! Sherlocku! Kde zase jste? Vedu vám návštěvu. Tady Frank je váš další zákazník. A žádné odmlouvání," sprcha se zastavila a Sherlock o pár minut později vyšel z koupelny jen s ručníkem okolo pasu. "Oh, Frank, že? Tak můžeme začít," muž se na něj díval zvláštním pohledem. V jeho očích se mísil strach s vzrušením a smutkem. "To tady budete takto?" promluvil muž hlubším hlasem než čekal. "Nějaký problém?" Sherlock to pronesl naprosto vyrovnaným hlasem, jakoby to bylo úplně normální. "Vůbec ne. Chtěl jsem se zeptat, kolik si účtujete?" Sherlock chtěl říct, že on nic, avšak jeho přítel si vždy účtuje něco málo, ale pak ho zase kopla do břicha realita. "Jste v pořádku?" optal se ho muž.

Chtěl odpovědět, že ne. Chtěl mu to vykřičet do obličeje, ale nakonec jen zakýval hlavou na znamení souhlasu. Obličej. Ty rysy. Jsou jiné. Jiné, ale přece stejné. Oči. Barva jiná, ale pohled do nich stejný. Stop! Křičel si v hlavě Sherlock. Stop! Byl už snad paranoidní? Pšt. Klid. Stop. Ticho. Nedýchat. Čas. Ťik ťak, ťik ťak. "Řekněte, proč jste tady?" muž začal povídat, avšak Sherlock ho neposlouchal.

Mluvil tak moc nahlas. Doslova křičel. Ťik ťak. Ťik ťak. Sherlocka rozbolela hlava, rozbolela ho hruď. Bolelo ho všechno. "Sherlocku!" chtěl křičet nazpět Johnovo jméno. Byl to on. Věděl to. Slyšel ho. Cítil jeho přítomnost. Zkoušel se postavit, ale spadl. Bum. Ťik ťak. Ťik ťak. "Sherlocku! Vstávej! No tak!" byl to on. Sherlock to věděl. Ty podobné rysy, oči, které znají odpovědi na nevyřčené otázky. Ty oči, do kterých se Sherlock zamiloval. Ťik ťak. Ťik ťak. Sherlocku. Bum! Černočerná tma. Bum! Světlo. Natáhnul ruku, chtěl se ho naposledy dotknout. Bum! Tma. Ťik ťak. Ťik ťak. Ruka se nekontrolovatelně zřítila k zemi. V domě zavládl chaos a rozezněl křik. Ťik, ťik. Ťak, ťak. 

/J\

John chtěl vytočit Mycroftovo číslo a ukázat mu důsledky jeho bratrské lásky. Nejraději by ho uhodil, znovu a znovu, protože právě teď jeho bratr bojoval na operačním sále a on nejspíše bojoval s touhou po nějaké neodolatelné sekretářce.

John měl takový vztek. Byl naštvaný především na sebe, protože se moc opíral o city, Sherlock v něm vzbuzoval takové pokušení, bezmocnost a zmatenost. Byl doslova vykolejený. Jeho dráha měla poruchu. Novinku. City vůči muži, vůči Sherlockovi. Celou dobu myslel na to, jak mu Sherlock ubližoval a přitom on ubližoval jemu.

Sherlock měl totiž srdeční zástavu, byl přepjatý a ve stálém stresu. John byl jeho příčinou. Začal být ohledně Sherlockova stavu velmi pesimistický. Měl strach. Chtěl zase slyšet Sherlockovy poznámky, hádanky, narážky i urážky, ale hlavně jeho hlas, který pohladí duši a zmate hlavu.

/M\

"Johne Watsone! Na slovíčko!" rozléhal se Mycroftův hlas snad přes celou nemocnici. Podupával si nohou a čekal až se už zmíněný muž dostaví k jeho maličkosti. Vnímal Johna jako psa. John zlobil, velice zlobil a John musí být potrestán. Mycroft se chtěl už od začátku Johna zbavit. Viděl v něm hrozbu. Už nikdy neneuposlechne svůj instinkt, nikdy se nemýlil a ani v Johnovi se nemýlil. Informátor, problesklo mu hlavou. Zamítnuto. V očích má větší obavy o jeho bratra než on sám.
Idiot. Zamítnuto, je chytřejší než si sám o sobě myslí.
Sobec. Zamítnuto. Záleží mu na všem, co je živé.
Zabedněnec. Poměrně to souhlasí, ale přeci jenom je to něco jiného, co z Johna dělalo takovou hrozbu. Je to jenom člověk, co tedy mohlo být příčinou Sherlockovy posedlosti? Mycroft si už delší dobu pohrával s jednou teorií, ale nikdy si ji nechtěl připustit k tělu. Alespoň ne úplně.

Oops. Tak má těsně pod tisíc, a i přes to doufám, že se líbí. Nezabíjejte mě dříve, než se dozvíte jestli umřel. Ubíjela by vás lítost. Uvidíme se příště.
Aninis095