Šaty. Co zajímavého je na šatech? Aby jste mě pochopili, musíme se vrátit na začátek. Na úplný začátek...
Snad jako každá dívka, i já jsem milovala oblečení. Nejraději jsem kupovala šaty. Skoro celá skříň se skládala z šatů, a já kupovala další a další. Ráda jsem nakupovala v bazarech. Nevadilo mi, že je oblečení použité. Jako obvykle jsem tam vyrazila a hned se začala v oblečení přehrabovat. Musím něco najít, musím... Najednou mé oko zaregistruje šaty. Nádherné, černé, po kolena dlouhé šaty. Hned jsem věděla že musí být moje. V kabince jsem se zahleděla do zrcadla. Sou naprosto perfektní. Je skoro k neuvěření jak dobře mi sedí. Jako by je šili na mě. Znovu se zahledím do zrcadla. Nechci znít namyšleně, ale jsem opravdu krásná. Dlouhé zlaté vlasy mi splývají po ramenou, a když se usměju ve tvářích se mi objevý dolíčky. Poslední pohled a jdu k pokladně.
Doma jsem si je musela hned obléct, chtěla jsem je znovu vidět. Najednou jsem ucítila zvláštní pocit. Nedá se to popsat. Budu je muset vyprat, říkám si vduchu. Když dojdu k pračce, zarazím se. Jako by ,,cosi"ve mě nechtělo abych ty šaty prala. Bylo to jako hlas v mé hlavě. No dobře, nevyperu je. Hlas v tom okamžiku mizí. Zvláštní. Asi jsem moc unavená, radši jsi půjdu lehnout. Chci se převlét do pyžama, ale hlas v hlavě mě zarazí. Jsem tolik unavená, že je mi to jedno, a leháhám do postele v nich. Poddám se sladkému spánku, který mě unáší do říše snů.
Zdá se mi sen. Vidím dívku. Někdo by řekl že jsem to já, protože skutečně mi byla velmi podobná. Stejná tvář, postava, a stejné černé šaty. Jediná rozdílnost byly naše vlasy. Narozdíl od mích zlatých loken, měla temné, havraní vlasy. Měla zvláštní, neupřímný, zubatý úsměv, který vás spíš vystrašil než potěšil. Chtěla jsem zakřičet, ale místo mě otevřela pusu ona.
S křikem se probudím. Dýchám zryhleně, a na čele se mi leskne pot.
Možná se vám tem sen nezdá tak hrozný, ale ve mě vyvolával nepříjemný pocit, kterého se ne a ne zbavit. Usoudila jsem že znovu neusnu tak šahám po kompu. Okamžitě na mě vyskočí hromada zpráv a novinek. Znuděně proklikávám stránky, ale zaregistruju zprávu která mě okamžitě zaujme.
Opakující se sebevraždy mladých dívek. Je mezi nimi nějaká spojitost?
Rychle projedu text, a rozkliknu fotografie. Moje srdce se málem zastaví. Všechny ty holky mi jsou hrozně podobný. Blonďaté, dolíčky, prostě vše. Co je ale mnohem horší, že na fotkách jejich mrtvol jsou všechny v těch černých šatech. Všechny do jedné. Moje rozhodnutí je okamžité. Ty šaty prostě musí dolů. Chci si je sundat,hlas nehlas, ale ucítím hroznou bolest. Jako bych si stahovala kůži. Jako kdyby ty šaty byly mou součástí. Moje panika stoupá. Tohle není dobrý. Ty šaty sundat nejdou.
A takhle ubíhají další dny. Jsem na tom hůř a hůř. Noc co noc se mi zdá ten sen. Šaty jsem si stále nesundala. Skoro nejím a začínám být paranoidní. Stále se otáčím, mám strach. Mám pocit jako by mě něco pozorovalo.
Už to neunesu. Vrhám se k tomu nejzoufalejšímu řešení. Sedám si v koupelně na studenou zem, a v ruce svírám žiletku. Možná vám připadám slabá, jenže tohle se nedá zvládnout. Přikládám ostří žiletky ke kůži a přejedu. Z rány se začíná řinout krev. A tak znovu a znovu. Krve kolem mě je víc a víc a já začínám slábnou. Pomalu zavírám oči. Konečně budu volná. Konečně to zkončí.
O tři týdny později
Mladá dívka si prohlíží černé šaty.
,,Ty musím mít.''řekne a usmívá se. Kdyby jen tušila...
Takže po hrozně dlouhé době je tu opět příběh.😂😂😂 Už jsem ho měla připravené dýl takže je tu hned.😂😂 Tak snad se bude líbit. Je neuvěřitelné že mě stále podporujete. Ani nevíte jakou radost mi vaše komentáře dělají. Jste moje zlatíčka.❤❤ Je to zvláštní pocit zase psát.😂 Ale jsem opravdu ráda. To bude asi vše takže ahoj.😍😍😂😁
