Někdy dokáže přátelství přerůst v něco většího a hrůznějšího.....
Už jako malá holka jsem byla hodně uzavřená a samotářská. Nikdy mi hledání kamarádů a navazování vztahů moc nešlo a tak jsem byla věčně sama. Jako kdybych lidi odpuzovala. Seděla jsem sama na obědě, v lavici, nikdy jsem neměla dvojici do laborky a když se vybíralo do týmu, zůstala jsem vždy poslední. Bylo to tak vždy. Nikdo mi neubližoval, ale bylo to jako bych neexistovala. A to je možná ještě horší.
Jenže pak přišla střední a vše se zhoršilo. Stala jsem se terčem nadávek, žertů a pro většinu lidí jsem byla ,,ta divná holka se kterou se nikdo nebaví". Když sem další den šla do školy, myslela jsem si, že to bude den jako každý jiný. Nemohla jsem se mýlit víc. Byl to den kdy jsem poznala svého kamaráda...
Učitelka nám představovala nového spolužáka. Mou pozornost upoutal vysoký chlapec. Působil až komicky. Dlouhé ruce a nohy , hrozně hubený a bledý. Černé mastné vlasy mu padaly do očí. Co mě ale znervóznilo nejvíc, byl jeho úsměv a oči. Jako by vás neustále pozoroval a nikdy je z vás nespustil. Byly temné a neustále těkaly po všech po třídě. A pak se podívaly na mě. Potom přišel úsměv. Jak jeho oči spočinuly na mě, tak se jeho ústa roztáhla do širokého úsměvu. Jmenoval se Ethen Zeer a přijel z Pensylvánie. Rozešel se přímo ke mně. Měl podivný a trhavý styl chůze, jako by kulhal. Od té doby už sem sama nikdy neseděla.
Stalo se z nás něco jako kamarádi a byli pořád
spolu. Ačkoliv jsem byla ráda že mám společnost a přítele, nemohla jsem si nevšimnout jeho zvláštních zvyků a povahových vlastností. Měl morbidní zálibu v různých věcech okolo okultismu a jeho pokoj byl plný starých knih o věcí které mě až děsily. Moc toho nenamluvil. Ne že by byl nějak tichý. Jen nebylo často o čem mluvit, jelikož já taky nejsem nějak upovídaná. I tak se mnou ale trávil čas. Rád všechno a všechny pozoroval. Jen tak stál a díval se. Hlavně mě. Usmíval se. Ale jeho úsměv byl spíše nepříjemný. Byl jako šklebící se kočka. Navíc mi přišlo že na mě byl až moc závislý. Neustále byl se mnou. Chodil za mnou. Čekal na mě. A když už se mnou náhodou nebyl, i tak jsem cítil jeho přítomnost. Jako by někde byl. Vím že většinu lidí by to odradilo a odehnalo. Ale já jen zoufale hledala někoho blízkého.
Časem začala být jeho posedlost mnou větší a větší. Jako by mě uctíval a životně potřeboval. Chvilkami už to bylo až nepříjemné. Jakoby mě pronásledoval. Říkala jsem si že jsem jenom paranoidní. Také se mi od doby co se přistěhoval začalo velmi špatně spát. Často jsem se v noci budila s pocitem, že mě někdo pozoruje. Někdy jsem dokonce měla dojem, že někdo v místnosti dýchá. Z pod postele, ze skříně, všude. Nikoho jsem ale nikdy neobjevila, takže jsem nakonec začala myslet že akorát blázním. I přes to všechno jsme se kameádili dál. Nikdy jsem kamarády neměla, tak jak bych mohla vědět co je dobré a co ne.
Byla jsem sama doma. Nebála jsem se. Proč taky. Bylo zamčeno a v naší ulici se nikdy nic nestalo. Udělala jsem úkoly, koukla na film, vysprchovala se a šla spát. Uprostřed noci jsem se vzbudila. Zase ten pocit. Ale tentokrát to bylo jiné. Silnější. Došla jsem se napít. Dívám se do lednice, když si všimnu, že nad schody do sklepa se svítí. To je opravdu divné. Jsem si naprosto jistá, že já jsem tam nerozsvítila. Přepadl mě pocit strachu. Co se to tady děje. Popadla jsem nůž a vydala se do sklepa. To co najdu, ve mně vzbudí opravdovou hrůzu. Ani v nejhorším snu bych si to nedokázala představit. Díra v zemi. Nebo spíš tunel. Někdo si do sklepa v mém domě prokopal tunel. Strach mě začíná ochromovat. Chci se rozeběhnout pro pomoc když slyším jak se dveře od sklepa zabouchnou. A pak kroky. Trhané kroky. Pevně sevřu nůž a strachy ani nedýchám. Pomalu se otočím a spatřím před sebou vysokou postavu. Znám ji. Moc dobře ji znám. Strach se zmenší. Ptám se co tu dělá. Říkám že potřebuji pomoct. Že se ke mně nejspíš někdo vloupal. Ale on nic neříká a dál tam stojí. Pocit strachu se nebezpečně vrací. Pomalu se začíná přibližovat. Poslední co vidím jsou ty temné oči a široký úsměv. A pak světlo zhaslo...
