Volterra's vampire

,,Pusť mě!"

Jmenuji se Viktorie Elizabeth Volturi. Můj život......Jak bych ho popsala. Nevím. Nic nevím. Nikoho naznám. Neznám svou rodinu. Nemám přátele. Jedinou společnost mi dělá blonďatá upírka Jane. Je jako moje starší sestra. Mám jí ráda. Nahrazuje mi mámu. Je mi devět let, tedy vzhledově. Doopravdy mi jsou tak průměrně asi tři roky. Nevím. Nepočítám to. Jsem poloupír. Za celý svůj život jsem ještě neopustila svůj pokoj. Tedy, velký pokoj. Mám tady knihovnu, klavír, a dokonce i malou koupelnu a balkon. Venku jsem nikdy nebyla. Jen na balkóně, a to se snad ani nedá počítat jako venkovní prostředí. To je asi vše. Nevím co víc bych řekla. Můj život je nuda.

,,Viki!" ozval se hlas. Usmála jsem se a vběhla Jane do náruče. Každý den za mnou chodí, a nosí mi jídlo.

,,Jak se dneska máš?" zeptala se mě. A je to tady zase. Opět ten nudý kecací stereotyp.

,,Tak jako vždycky." odpovím sklesle. Už mnohokrát jsem se jí ptala na svou rodinu, ale nikdy mi nic neřekla.

,,Co třeba si něco zahrát?" zeptá se mě. Zakroutím hlavou. Jane se na mě podívá.

,,Dneska jsi nějaká smutná." řekne. Ujedou mi nervy. To to není jasné?!

,,Jakpak bych neměla být smutná!? Jsem tady zavřená už tři roky! Nikdy jsem ještě nebyla venku!" zakřičela jsem. Jane se jen křivě usmála a posadila se na mojí postel.

,,Vidím že výbušnost máš po svém otci." řekla a zasmála se. Hned ale ztichla. Asi si uvědomila, že řekla něco co neměla.

,,Ty znáš mého tátu?!" vyjekla jsem. Takže přeci jen nejem sirotek. Nejspíš. Doufám.

,,Ehm..." zarazila se. ,,Víš co, já už budu muset jít." řekla a zmizela. Povzdechla jsem si. Takhle je to vždycky když se zeptám na svojí rodinu. Najednou jsem ucítila, jak na mě fouká vítr. Ale okna byla zavřená.

,,Průvan?" zeptala jsem se sama sebe. Podívala jsem se ke dveřím. Ony jsou otevřené? Jane asi zapoměla zamknout. Rozešla jsem se ze dveří. Nejdřív jsem z nich vystrčila jen hlavu a rozhlédla se. Nikde nikdo. Všude jen pusto a prázdno. Vyšla jsem z pokoje. Ucítila jsem Janenin parfém. Rozběhla jsem se za tou vůní. Zastavila jsem se před velkými dřevěnými dveřmi. Taky byly pootevřené. Podívala jsem se škvírou dovnitř. Uviděla jsem tři trůny. Na nich seděli tři muži. Hnědovlasý, černovlasý a blonďák. Za nimi stála Jane s ještě nějaým klukem. Před trůnem klečel nějaký kluk, a vedle něj stáli dva muži. Ten černovlasý se zvedl z trůnu a přišel k tomu klečícímu.

,,Porušil jsi naše pravidla, a víš co děláme upírům kteří naše pravidla poruší?" zeptal se. Bylo vidět, že ho to baví. ,,Zabíjíme je." zasmál se ten blonďatý na trůnu. ,,Demetri, Felixi." pokynul černovlasý těm dvěma co stáli okolo toho klečícího. Ti mu utrhli ruce a hlavu. Vykřikla jsem, ale to jsem neměla dělat. Všichni otočili svůj pohled na mě, teda na dveře. Ten černovlasý udělal nějaké znamení rukou a jeden kluk, asi Demetri, zmizel. Chtěla jsem se rozběhnout pryč, ale Demetri mě najednou chytil a odtáhl dovnitř.

,,Pusťte mě!" křičela jsem. On mě ale neposouchal a surově mě hodil na zem. Odřela jsem si kolena. Sykla jsem.

,,Kdopak jsi?" zeptal se ten černovlasý hraným milým tónem. Neodpovídala jsem. Tvrdohlavě jsem mlčela.

,,Odpověz!" zakřičel ten blonďatý. Někoho mi připomínal. Ale koho? Nikdy jsem nikoho mimo Jane neviděla.

,,Jsem Viktorie Elizabeth Volturi." zašeptala jsem. Ticho v sále bylo nepříjemné. Začala jsem myslet jak ráda bych byla ve svém pokoji. Najednou se všechno okolo mě rozmazalo a já se objevila ve svém pokoji. Teleportovala jsem se. Nevědomky. Projevil se můj dar.

******

Taková kratší kapitola, jenže já vás musím napínat. 😊😏

Viki se konečně potkala se svou rodinou. Co si myslíte o tomto shledání? 😆

Btw. Promiňte, že kapitola nevyšla už včera, ale jsem u BFF a její ségra pouští wifi jen když se jí chce... 😡

Vaše
Nikisekt