Volterra's vampire

,,Neboj se maličká."

Caius:

Zrovna jsme řešili jednoho upíra, který porušil pravidla. Když se Aro konečně uráčil dát upíra zabít, jsme uslyšeli výkřik. Všichni jsme se podívali směrem ke dveřím. Uslyšel jsem bít něčí srdce. Bilo ale pomalu. Jako by bylo napůl mrtvé. Aro pokynul Demetrimu a ten se neslyšně vytratil ze sálu. Po chvíli sebou přitáhl nějakou dívku. Asi devět let. Co tady ale dělá? Maximálně bude k obědu. Demetri ji dovedl před Ara. Pohodil jí na zem. Odřela si kolena a po celém sále se rozlila vůně její krve.

,,Kdopak jsi?" zeptal se falešným milým tónem Aro. Neodpovídala. Naštval jsem se. Ostatně jako vždy, když se nudím.

,,Odpověz!" zakřičel jsem na ní. Chvíli byla ještě ticho, ale pak odpověděla.

,,Jsem Viktorie Elizabeth Volturi." zašeptala. Strnul jsem. Tohle že je moje dcera? Je- pryč?! Najednou zmizela! Jen tak! Zčista jasna! Před chvílí tady klečela a teď je pryč. Aro se uchechtnul.

,,No, bratře, tvá dcera má dar." řekl. Co mu na to mám odpovědět? Jdi si s tím svým šíleným sbíráním darů pro jednou do háje?

,,Nezapomeň Aro, že je to moje dcera, a já rozhodnu co se s ní stane." řekl jsem. Tohle bylo varování pro Ara, že ji do gardy nedostane. Leda přes mou mrtvolu, a když se to vezme kolem a kolem tak vlastně už mrtvý jsem. Stoupl jsem si a vydal se pryč z velkého sálu. Vím kam jít...

Viktorie:

Rychle jsem vlezla pod svou tenkou přikrývku. Asi jsem neříkala, že můj pokoj není nijak zvlášť vybaven. Čekala jsem že někdo přijde. Čekala jsem správně. Někdo otevřel dveře. Začala jsem se klepat. Matrace vedle mě se prohnula když si na ni někdo sednul. Stočila jsem se do klubíčka. Třásla jsem se jako osika. Někdo mi sundal peřinu. Otevřela jsem oči a uviděla toho blonďatého muže z trůnu. Zvláštně si mě prohlížel. Znovu jsem pevně zavřela oči. Slyšela jsem jak se uchechtnul.

,,Neboj se maličká." řekl mi. Pootevřela jsem oči. Čekala jsem jestli mi něco neudělá. Poznala jsem, že i on je upír. Když ale nic nedělal tak jsem se trochu uklidnila a posadila se, ale na druhou stranu postele. Znova se uchechtnul. ,,Nikdy bych nevěřil že tohle budu někdy dělat. Řekl jsem si že sem nikdy nepůjdu a ty mě nikdy nebudeš zajímat." řekl. Nechápala jsem co říká. ,,Víš, styděl jsem se za to co jsem udělal a byl jsem na sebe naštvaný." řekl mi. Pak se na mě podíval. ,,Ty asi vůbec netušíš proč ti to tady říkám že?" zeptal se mě se smíchem. Zakroutila jsem hlavou. ,,Víš maličká, já jsem Caius Volturi. Tvůj otec." řekl. Vytřeštila jsem oči. Na tváři jsem ucítila slzu. Rychle jsem jí setřela.

,,Ne. Ty pro mě nejsi otec." zašeptala jsem. Ale sama jsem se divila tomu, co jsem řekla. Vždy jsem chtěla poznat své rodiče. A teď tady vidím svého otce a řeknu mu tohle? Podívala jsem se na něj. Zajímalo mě, jak bude reagovat. Vypadalo to, že se rozzlobil. Už jsem čekala, že mi něco udělá, ale pak se uklidnil. I když ho neznám, tak bych to od něj nečekala. Vždyť Jane říkala, že mám povahu po otci. Já bych se neuklidnila.

,,Vlastně tě chápu." řekl najednou. Eh? ,,Já bych to řekl taky." Najednou se uchechnul. ,,Jane mi říkala, že máš povahu po mě." řekl. Něco se ve mě zlomilo. Už jsem se na něj zlobila míň.

,,Proč jsi mě nechal samotnou?" zeptala jsem se ho. Tahle otázka mě tížila dlouho. Vždy jsem se Jane ptala, proč mě rodiče opustili.

,,Nenáviděl jsem se za to, co jsem udělal. Kdysi jsem znal jednoho poloupíra. Zemřel a hrozba, za kterpu poloupíry máme byla zažehnaná-" zarazil se. ,,-Ale i tak jsem se nenáviděl. Porušil jsem zákon, který jsem sám psal! O tebe tady skoro vůbec nešlo." řekl. Chápala jsem to. Nový druh. Něco nebezpečného. Teď udělám něco divného já. Přešla jsem k němu a obejmula ho okolo krku. Je to divný. Začala jsem se smát. On se na mě divně díval, ale pak se taky zasmál.

,,Je to divný." řekla jsem. On kývnul. Odtáhla jsem se. Pořád jsem se ale smála.

,,Máš mě rád?" zeptala jsem se náhle. On vypadal, že přemýšlí.

,,Uvidíme." řekl. Zakabonila jsem se. ,,Teď ale pojď. Myslím, že je čas se seznámit s ostatními."

******

Lidi, tohle je tak těžký psát! Každopádně mi napiště své názory, a co bych měla, nebo neměla změnit. Kapitola není nijak extra dlouhá, ale teprve se rozjíždíme. :)

Chci vám taky moc poděkovat za 100 přečtení. Už? To je šokující! :D

Vaše Nikisekt