I Need You ¤CZ YAOI ¤

2.

Vyděšeně jsem tam stál a koukal na něj. Chtělo se mi brečet... Já debil... "Počkej tu prosím..." Řekl jsem smutně a zároveň provinile... "Co chceš dělat?" Zeptal se mě trošku starostlivě Kaoru. Mírně jsem se usmál a rozběhl se pryč.

Doběhl jsem na to místo a ten chlap nikde, jen tam ležela jeho matka ihned jsem zavolal sanitku a policii a pak zmizel za Kaoruem. "Jsem tu, promiň." Omluvil jsem se.

"To nic... Jen bych potře-" Nenechal jsem ho dořeknout a objal jsem ho. "Obejmout?" Usmál jsem se a chvíli ho objímal, jakmile se trošku uklidnil, tak jsem ho pustil. "Půjdu nám koupit zmrzlinu, jakou máš nejradši?" Usmál jsem se. "Jahodovou." Pokusil se Kaoru usmát.

Nechal jsem své věci u něj, vzal si peněženku a šel koupit jednu jahodovou a jednu čokoládovou zmrzlinu.

"Tady máš." Podal jsem mu zmrzlinu a usmál se. "Děkuji." Poděkoval a začal lízat zmrzlinu, vzpomněl jsem si na to co se stalo předtím a tak trošku mi ztvrdl.

"Um... Asi bych už měl jít.." Usmál jsem se, když jsme dojedli. "Dobře." Kývl na to. "Zvládneš to sám?" Starostlivě jsem se zeptal. "Jo, ale to spíš bych se měl ptát já." Zčervenal a ukázal na mé kalhoty. Sakra...

"Um... Tak... Já půjdu." Usmál jsem se nevinně. "Dobře." Kývl a já jsem se vydal "domů".

---

"Doma" jsem se o svého kamaráda postaral a hned potom jsem si únavou lehl. Přemýšlel jsem, ale všechny mé myšlenky směřovali k tomu co se dnes stalo...

"Večeře." Zachraptěla mamka. Asi ji zase bil.... Došel jsem k ní a vzal jsem si spálený kousek chleba. "Promiň.... Vyrůstáš v těchto podmínkách... Je mi to hrozně líto..." Zesmutněla mamka. "To je dobrý..." Pokusil jsem se usmát, i když to vůbec dobrý není...

"Mami...?" Začal jsem, když jsem dojedl. "Ano zlato?" Pokusila se usmát, ale v těchto podmínkách to moc nešlo. "Co bys řekla na to.. Kdybych byl bi?" Řekl jsem. Neví o tom a já jí to chci říct.

"No popravdě jsem si to myslela... Máš takovou roztomilou tvář a vůbec jsi hrozně hezkej.... Neboj vždy budeš můj milovaný syn, i kdyby si byl gay." Usmála se. "Mami..." Začali mi téct slzy a objal jsem ji.

Jakmile jsme si dopovídali tak jsem si šel lehnout. A usnul jsem..

---

Ráno jsem se probudil z nádherného snu... Byl tam Kaoru a byli jsme spolu vdaní.... Chtělo se mi brečet, když jsem se probudil... Byl to bohužel jen sen....

"Zlato pojď sem!" Zakřičela na mě mamka. Přišel jsem k ní a ona.... Se usmívala? To se nestává moc často. "Jedna má kamarádka ze střední mi volala! Můžeme se k ní nastěhovat!" Usmála se. "Mami! To je skvělé!" Rozzářil jsem se a objal ji. "Ale co otec?" Zeptal jsem se trošku znechuceně. "Toho tu necháme." Usmála se. "Tak jdeme!" Rozzářil jsem se. Mamka mě vzala za ruku a šli jsme společně do města.

---

Nastěhovali jsme se k ní. Jmenuje se Haruka a je na mě hrozně milá....

Podíval jsem se do svého pokoje... Bylo boží mít pokoj. Do školy už chodit nebudu protože mě učila matka a to mi stačí... Zatím...

"Zlato, půjdu nám nakoupit nové oblečení ty se převleč do tohoto." Usmála se máma a podala mi kalhoty, tričko a mikinu. "Dobře, nevadí, když půjdu ven?" Zeptal jsem se. "Nevadí, tady máš nějaké peníze a kup si něco....." Usmála se a podala mi kolem 400Kč. "Večer oslavíme tvé narozeniny, ahoj." Usmála se, dala mi pusu do vlasů a odešla.

Šel jsem do koupelny, převlékl se a upravil se. Najednou mi zapípal mobil. SMSka?

Kaoru: Ahoj Tomoe, není mi nejlíp.... Můžu tě vidět?

Od kdy má mé číslo? A co se stalo? No... Zeptám se ho později...

Tomoe: Jistě, kde a kdy?

Stejně jsem se chystal ven, takže to bylo docela jedno...

Kaoru: Tam kde jsme se včera rozloučili a za deset minut?

Tomoe: Jo to by šlo

Pro mě to nebyl problém, protože bydlím skoro naproti tomu parku....

---

Došel jsem na místo a ještě jsem měl čas... Myslel jsem na chudáčka Kaorua....

"Tomoe..." Ozval se za mnou Kaoru. Otočil jsem se a uviděl ho. Byl ještě hezčí než včera, ale.... Vypadalo to, že se každou vteřinou rozbrečí.... Objal jsem ho....

"T-Tomoe?" Zmateně se udivil Kaoru. "Copak?" Řekl jsem tichým uklidňujícím hlasem. "Nic..." Pošeptal a objetí mi oplatil.

Chvíli jsme tam jen tak stály. Měl jsem hroznou chuť se mu hned tady a teď vyznat, ale na to je ještě moc brzy... Tedy... Podle mě...

"Tomoe..." Řekl a už se doopravdy rozbrečel. "Šššš... To bude dobrý...." Snažil jsem se ho uklidnit. "Nebude!" Začal hystericky brečet. "Má matka... Ty jsi tam šel zavolat sanitku, že?" Řekl a brečel. Stále jsem ho držel v objetí a kývl na to.

"Volali mi z nemocnice... Zemřela až tam... Na vykrvácení..." Rozbrečel se ještě víc, tedy jestli to vůbec jde... "To.... To mě mrzí..." Řekl jsem hodně sklesle. "Je mi sedmnáct a nikoho už nemám, takže.... Asi půjdu do děcáku..." Rozbrečel se o mnoho víc.

"Tak..." Začal jsem uvažovat. "Já tam nechci!!!" Brečel. Bylo mi ho hrozně líto. "Počkej prosím." Odtáhl jsem se od něj. On si schoval tvář do dlaní a dál brečel. Zavolal jsem mamce. "Mami? Mám na tebe prosbu..." Začal jsem a postupně jsem vše vysvětlil mamce, dokonce jsem jí i řekl, že ho miluji, ale že o tom on ještě neví.

Mamka nakonec souhlasila s tím, že u nás může zůstat, dokonce i Haruka-san souhlasila... Byl jsem šťastný jako nikdy. Haruka řekla, že to je dárek od ní k mým narozeninám.

"Kaoru?" Usmál jsem se na něj a natáhl k němu ruku. "Pojďme domů." Usmál jsem se a vítr v tu chvíli začal vát na stranu. "U-Um..." Řekl jen a přijal mou ruku.

Došel jsem i s ním za ruku domů. "A-A je to v pořádku?" Zeptal se, když jsme dorazili domů. "Jsem doma. Řekni to..." Usmál jsem se na něj. "J-Jsem doma.." Usmál se na mě a vešel dovnitř. "Mamka to vše vyřeší, neboj se." Usmál jsem se na něj.

"D-Děkuji Tomoe.." Usmál se trošku. Udělal jsem jídlo,najedli jsme se, ale pak domů přiřítila mamka. "T-Tomoe!" Rozbrečela se. "Mami?!" Vyděsil jsem se a hned jsem k ní přiběhl. "Co se děje?" Děsil jsem se, ale vypadala, že nemůže mluvit, tak jsem jí s pomocí Kaorua pomohl sednout.

"Ty jsi ten Kaoru?" Podívala se na Kaorua po chvíli co se vzpamatovala. "H-Hai! Rád vás poznávám!" Poklonil se Kaoru, jak je slušnost. Mamka se usmála a podívala se na mě vážným pohledem.

"Vypadá nevinně, tak mu hlavně neubliž!" Napomenula mě. To mělo znamenat něco jako: Dobře můžeš to s ním zkusit, ale dávej na něj pozor. "Neboj se, mami." Usmál jsem se na mamku. "Um... Můžu se zeptat o co jde?" Divil se Kaoru. Podíval jsem se na něj s úsměvem a před pusu jsem si dal ukazováček. "To je tajemství..." Usmál jsem se.

"Ale co je teď důležitější...." Začal jsem a podíval jsem se na mamku. "Co se stalo mami? Nejprve jsem se lekl, že otec zase něco udělal, ale vypadá to, že je vše v pořádku, tak co se děje?" Divil jsem se. "No... Haruka-san... Víš jak jela autobusem na ten zájezd, že?" Zeptala se mě.

"Ano vím, co se stalo?" Divil jsem se. "Tak... Ten autobus měl nehodu, přežili jen tři lidi a dva z nich jsou v nemocnici. Haruka-san je jedna z přeživších, ale je na tom vážně zle..." Řekla smutně mamka....

"Nemůžu tomu uvěřit.... Co se to děje....? Proč teď?! Teď když jsme konečně našli místo kde žít?! A najednou je vše v prdeli?! Nejprve Kaoruova mamka a teď tohle?! Co je do prdele špatně s tímhle světem?!" Začal jsem brečet... Po dlouhé době....