Evelin

Deník

Záchvat vzteku ! Další šílený záchvat!                                                                                                                            Popadnu deník a začnu pomalu dýchat. Hlavně klid. Hlavně se musím uklidnit. Nic se přece nestalo , a nikdo už to prostě řešit nebude. Zamykám dveře od školní šatny a sedám si na lavici. Otevírám deník a začnu pomalu psát. 

Nenávidím jí. Ale nechci jí ublížit. I přes ty její poznámky jí to přece nemůžu udělat! Je to ale hrozně těžké. Nejraději bych zvedla nejbližší stůl a hodila bych ho po ní! Nehodila , mrskla. Nejrychleji jak to umím.  Pořád mě s tou její stupidní partičkou provokuje. Stačilo by ale jedno malé gesto a začali by utíkat. Ale už by se jim nepovedlo utéct. 

Z očí se mi začnou kutálet slzy. Jsi stvůra Evelin , a vždycky budeš! Povídám si sama pro sebe. Jsem tak hrozně vzteklá!  Musím se hned uklidnit , jinak z toho bude velké neštěstí.

Všechno to začalo když jsem se narodila. Už v prvních dnech co jsem byla na světě rodičům došlo že nejsem jako ostatní děti. Nehrála jsem si , nebrečela jsem a byla jsem až moc samostatná. Všichni si mysleli že je to jenom fáze mého dětství ze které se časem dostanu. Všechno ale vyvrátil ten moment když k nám na návštěvu přijela mámina spolužačka ze střední.  Tenkrát měla dvě malé čtyřleté děti. Já si z toho moc nepamatuji protože jsem byla opravdu maličká ale vím moc dobře o co v té době mámě šlo. Chtěla abych si s nimi hrála a nějak tak tajně doufala že to ve mě prolomí ty ledy samostatnosti. Já si ale prý hrát nechtěla , chodila jsem pořád pryč a snažila jsem se být sama. To ale těm dvoum prckům nedocházelo a tak pořád chodili za mnou. A protože byli starší , došlo jim že mají nade mnou přesilu a tak mi neustále dělali  naschvály. Ubližovali mi , kopali do mě a moc se tím bavili. Ale jak říkám , já jsem nikdy nebrečela. Místo toho jsem byla velmi rozzlobená a chtěla jsem jim to nějak oplatit.  Nevím vlastně ani jak se to stalo ale když nade mne jedno z dětí zvedlo ruku zakřičela jsem aby toho nechali. Ale místo toho se obrovskou rychlostí dítě zvedlo do vzduchu , praštilo sebou o strop a pak spadlo na zem. Na jednou bylo strašné ticho a já nechápala co se děje , a jak se to mohlo vůbec stát. Podívala jsem se na dítě ležící uprostřed mého pokoje a s neuspokojivým pocitem jsem zmateně začala brečet. To byl první brek co naši ode mne slyšeli. Rozhlížela jsem se po pokoji když jsem spatřila mojí matku úplně bledou stát ve dveřích. Byla potichu , nehýbala se a byla straně zaražená. Hned po té doběhla matka dvou dětí do pokoje a bez rozmýšlení se vrhla k ležícímu dítěti otočenému obličejem k zemi. Pak už si jenom pamatuji strašný křik , brek a strašný zmatek. 

Nevím jak to s tím dítětem dopadlo. Moje matka mi o tom nikdy nechce vyprávět. Vždycky když řeknu pár slov o mojí schopnosti si matka sedne a nic pak celý den neříká. 

To co dokážu ví vlastně jenom moje rodina. Dlouhou dobu si moje rodiče nade mnou lámali hlavu a nevěděli co mají se mnou dělat. Nechtěli jít na žádné vyšetření protože se báli že bych byla jako pokusný králík na různé testy a zkoumání. Místo toho se rozhodli že to co dokážu budeme všichni držet v tajnosti. Protože se ale báli že bych můj vztek zase neovládla a mohla bych zase někomu ublížit, zakázali mi se s kýmkoli stýkat. Ve škole tím pádem nemám žádné kamarády , nemůžu s nikým mluvit a to je také důvod proč jsem často terčem posměchu. Už mě nebaví pořád ignorovat ty narážky na tichou Evelin jak mi pořád ostatní říkají. Kdyby si mě nikdo nevšímal bylo by to nejlepší. Ale to je očividně problém , hlavně pro partu Susan. Nemůžu kolem nich projít bez nějaké hloupé narážky. Ve škole se v podstatě rozčiluji a nemůžu se soustředit jenom kvůli ní. Vím ale že se musím ovládat protože jinak bych s mým vztekem mohla udělat něco , z čeho by byl neskutečný problém. 

Nenávidím sebe , ani to s čím jsem se narodila . A nejhorší na tom je , že kdybych někomu řekla že dokážu s mojí myslí zvedat věci do vzduchu , díval by se na mne jako na blázna.