Mr. Baffling [CZ Larry Stylinson]

#8 | Old work

Louis's pov

Opravdu si někdy připadám jako workoholik, hlavně když se sám sobě snažím namluvit, že víkendy jsou lepší, ale stále ve mně někde hluboko vyhrává ten fakt, že nejsou. Poněvadž tvrdnu doma sám a ani nemám pořádně co dělat. Nick na mně přes víkend kašle a obráží bary- přičemž o mně moc dobře ví, že toto není můj život, tedy rozhodně ne můj vysněný život. Toto nechci, spíše bych se do toho nutil, kdybych se měl takto chovat. Chodit po barech. Co z toho budu nakonec mít? Méně peněz na účtě, za které si třeba v létě mohu zajet někam na dovolenou, a více starostí s tím, kdo vlastně jsem a kolik paparazzi by si mně našlo a vyfotilo. Určitě by se jim povedla nemilá póza a hned by si z toho vyvodili i to, co vlastně vyvodit nejde.

A přesně právě proto sedím asi hodinu před tím, než začínám práci v kanceláři. Ne, že bych toho měl moc na práci, ale baví mně i sledovat, v kolik kdo přichází. Musím uznat, že za těch pár měsíců, co to sem tam udělám, už jsem se naučil i všímat si, kdo v kolik chodí. Možná jsem šílený- ale co bych měl sakra dělat doma sám? Možná by to vážně chtělo nějakého domácího mazlíčka, nebo minimálně paní na úklid, se kterou by se snad dalo i nějak komunikovat. Tedy, pokud by to nebyla nějaká Španělka, u které bych se naučil základní fráze, aby věděla pořádně, co má dělat a tím bych i zároveň skončil.

Seděl jsem tak v obleku, tedy spíše tričku, saku a kalhotách, na svém křesle a sledoval příchozí. Hodiny už odbily půl sedmou, ani jsem si neuvědomil, že už vážně uteklo tolik času. Přicházeli postupně všichni, už nechybělo ani moc lidí, kteří by měli dojít. A mezi nimi jsem uviděl našeho nováčka. Uchechtl jsem se nad jeho vzhledem a jen zavrtěl hlavou. Nechápal jsem, jak někdo v této době může chodit takto oblékaný. To nevidí ty pohledy okolních lidí na sebe? A nesnažte se mi namluvit, že se málo kdo na něj dívá. Prohrábl jsem si vlasy a zvedl se. Vzal jsem letáčky na naše výročí a šel je odnést Jimovi.

„Roznes to všem. A že zaměstnanci musí přijít povinně, buď sami nebo s doprovodem. Při vstupu bude seznam, uvidím, kdo přišel a kdo ne," ušklíbl jsem se a on jen přikývl.

„Dobře tedy.. Jsem Harry," představil se a já se jen uchechtl. Jako kdybych to nevěděl.

„Dobře, co jsi potřeboval, Harry?"

„Našel jsem v šuplících tyto složky," podíval se na mně a pak přistoupil ke mně a položil tyto složky na stůl. Pozvedl jsem nad tím obočí a když jsem je začal rozbalovat, skoro jsem zuřil. Ten hajzl! Věděl jsem, že jsem toho pro něj měl více na udělání, než toho ve skutečnosti udělal. Super. Debil. „A chtěl jsem se zeptat, jestli je to stále aktuální. Některé složky jsou i 2 měsíce staré."

„Jo, je to stále aktuální," povzdechl jsem si a svezl se do židle.

„Oh, aha.."

„Ale neboj se, nespěchám na to. Teď už ne. Konec měsíce je zítra a já tě tady nebudu držet, poněvadž to bys tady musel i přespat," prohrábl jsem si vlasy a normálně si sedl, podívajíc se na něj. „V klidu to dodělej, myslím, že bys to mohl stihnout do konce dalšího měsíce," pousmál jsem se na něj a on nejistě přikývl.

„Pokusím se. Budu to brát od těch, co jsou nejstarší."

„V klidu, Harry, pokud bys to nestihl ani do konce měsíce, nic se nestane. Přišel si k tomu, neměl jsi to původně udělat ty. Ale ano, ber to od těch nejstarších, bude to lepší," souhlasně jsem přikývl a usmál se na něj.

„Dobře, děkuji, p-Louisi," lehce zrudnul a já nad tím jen zavrtěl hlavou.

„Uvidím tě v pátek večer? Tedy.. jasně že uvidím. Ale s kým?"

„Uh," podrbal se na zátylku. „Ještě netuším. Možná vezmu kamaráda, pokud něco nebude mít," pokrčil rameny a já jen přikývl.

Když odešel, opět jsem se svezl do židle. Bože, ale jestli tam půjde takto, tak tam bude někde vzadu v baru sedět a koukat se okolo. V tomhle oblečení tam rozhodně nebude mít co dělat.

-------------------
Už se blížíme k osudnému dílu 👿👿 Ten ale až o víkendu. Jen výjimečně vydávám díl takto brzy.

EDIT: 10 komentářů (1 člověk = 1 komentář) a jsem schopna zveřejnit díl ve čtvrtek nebo v pátek večer. Je to jen na vás ;)