Mr. Baffling [CZ Larry Stylinson]

#17 | „I won't sleep with everyone I meet in the bar."

„Bože," vydechl jsem a chvíli ho sledoval.

„Měl bys mu jít pomoci, Tommo, a ne obdivovat jeho zadek," zašeptal mi do ucha Liam, načež jsem poskočil a zavrčel na něj. Následně jsem se ale zvedl a šel jsem mu skutečně pomoci.

„Všechno v pohodě, Harry?" usmál jsem se na něj a chytil ho za paži, aby si alespoň přede mně klekl. Tedy, ne že bych snad chtěl, aby přede mnou klečel – to rozhodně ne, abychom si rozuměli. Jen jsem si zkrátka všiml toho, že mu vypadly i nějaké složky z rukou. Mezitím jsem se spěšně podíval na Liama, který stál za mnou a já přesně věděl, na co ten parchant myslel. Odfrkl jsem si a podíval se zpátky raději na Harryho, který už stál a sledoval mně. Prohlédl jsem si ho od hlavy až k patě a spokojeně jsem se musel usmát.

„Jo, je, je všechno v pohodě, Louisi," přikývl souhlasně a prohrábl si vlasy. Vydechl jsem, zmohl se jen na přikývnutí a pak jsem odešel, možná až moc rychle a tak i nápadně, k sobě do kanclu, kde jsem si sedl na židli a vypustil všechen vzduch z plic.

Liam za mnou došel po chvíli a na tváři měl stále ten samý výraz jako předtím. Nenáviděl jsem ho za to, protože mi bylo přesně jasné, na co on sakra myslí.

„Ne, Liame, nech toho," zavrčel jsem na něj a sledoval ho. V ten moment začal jeho tvář zdobit úšklebek a on si sedl naproti mně. Já zkontroloval čas – ještě zbývalo dvacet minut do začátku pracovní doby. Vlastně jsem se divil, co tady Liam dělá, že není ve své firmě, ale rozhodl jsem se to nijak moc nehrotit. Je to přeci jen jeho věc. A vlastně sám sebe ani vyhodit nemůže, nebo snad ano?

„A co dělám, Tommo?" Stále měl na tváři úšklebek a já ho občas v těchto chvílích chtěl zabít. Fakt že jo.

„Ty moc dobře víš, co děláš. Až moc dobře znám ten pohled, který si na mně vrhal, když jsem stál u něj," povzdechl jsem si a zavrtěl jsem nad tím hlavou.

„A taky moc dobře vím, kdy naposledy sis zasunul," ušklíbl se na mně, a já hlasitě zavrčel.

„No a co," odfrkl jsem si, zvedl se a přešel k oknu, ze kterého jsem sledoval dní Londýna. Založil jsem si ruce na hrudi a vydechl. „Nejsem jako ty. Holt se nevyspím s každým, koho potkám v baru," pokrčil jsem rameny a podíval se na něj. Ale on v křesle nebyl. Zavrtěl jsem hlavou a podíval se zpátky před sebe.

„Promiň, měl jsem hovor," ozvalo se asi za 5 minut mého tupého sledování rušných ulic Londýna, kde se proplétaly davy lidí mezi auty, aby se stihli dostat včas do práce. Občas jsem přemýšlel, jestli skutečně není rychlejší se sem dostat pěšky, než autem.

„V pohodě," pokrčil jsem nad tím rameny. Já mezitím přemýšlel o jeho slovech. Možná by bylo lepší, kdybych se tak nebál. Kdybych prost přišel do baru, trošku se více napil, někoho tam sbalil a skončil s ním v posteli. Částečné odreagování by to bylo, to určitě. Ale nevím, mám raději po sexu se probudit s tím, že se k té osobě můžu i přitulit a že si budeme povídat. Ne, že mně po chvíli opustí a adios.

Uslyšel jsem kroky a po chvíli ucítil ruku na svém rameni. Stále jsem sledoval Londýn, vskutku nádherné místo, i když troku chaotické.

„Zkus nad tím popřemýšlet, Loui. Budu muset jít, v pátek večer v našem baru?" podíval jsem se na něj a on se usmíval.

„V pátek večer," přikývl jsem na souhlas. On mně poplácal po rameni a pak u odešel. Uslyšel jsem bouchnutí dveří a pak jsem tady opět zůstal sám, tedy kromě asistentky, která přišla asi 5 minut po Liamovi. Jako vždy mi položila kávu na stůl, pozdravila mně a odešla. Dneska jsem jí nevěnoval ani pohled.

***

Nastal konec dne a já jsem konečně mohl vypnout počítač. Někdy po obědě jsem si oddělal žaluzie, abych mohl na chvíli pozorovat dění v kanceláři. Občas jsem rád sledoval, co všechno tam dělají a jak kmitají. Ne, že bych se snad kvůli toho měl cítit nějak zle. Uculil jsem se nad tím a vstal. Mobil jsem si schoval do zadní kapsy džínů a ze skříně si vzal klíče od auta a peněženku.

Pak už jsem se jen rozloučil s asistentkou a vyšel jsem. Všude bylo prázdno. Sjel jsem výtahem úplně až dolů a pozdravil chlapíka na recepci, který mi připadal, že tam není zase moc dlouho. Rozhodně mi nebyl povědomý. Ale to samozřejmě nemuselo nic znamenat – vídám mnoho tváři. Třeba tady už pracuje rok či dva. Navíc se málokdy podívám na recepci.

Vyšel jsem před budovu a rozhlédl se. Ještě jsem si měl v plánu skočit do bistra vedle pro večeři, a pak až jet domů autem. V ten moment jsem ale spatřil kudrnáče, který postával u budovy. Nechápal jsem, na co čekal. Vždyť zastávka byla dále, rozhodně ne tady.

Už-už jsem se chystal se rozejít k němu, když však naopak někdo přišel a postavil se před něj. Harry zvedl pohled a já ty dva sledoval. Doufal jsem, že mně neuvidí, byl by to asi řádný trapas, kdyby si všiml, že ho sleduji. Mno, co už.

To, co se ale stalo pak... Tomu jsem absolutně nevěřil a jen tupě hleděl před sebe. Pozoroval jsem je, jak odcházejí a byl jsem z toho, co se stalo vlastně poměrně dost mimo.

________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Uuuuuuu. Tak som tady zas s Bafflingem. Toho som si akosi přes prázdniny nepředepsala (ne, že bych nakonec nenapsal asi len 7 dílů dohromady, ale okay.....) O:) 

Dneska by som si pár dílů chtěla předepsat, idk ale čeho. Příští týden budu v Praze se školou, ale večery budou volnější. :D Ne, že bych snad chtěla psát díly - na mobilu a mezi těmi lidmi fakt ne. :D A navíc to celé píšu na ntb od bratra, lebo mému vyhořela základová deska a čeká se na verdikt, či dostanem nový alebo nie (jako předčasné narozeniny a Vánoce). Tak snad tam nemám chyby. Aj keď píšem ve Wordu, občas se tam objeví.