Mr. Baffling [CZ Larry Stylinson]

#16 | „Don't admire his ass, Tommo."

Když jsem posedával v kanceláři, tedy nechtělo se mi zkrátka zabývat se těmi hromadami složek, které jsem musel překontrolovat. Většinou to bylo tak, že jsem je prošel očima a podepsal - dostatečně jsem věřil svým zaměstnancům, že by mě nikterak nepodvedli. Kdyby ano, ví, jak by skončili.

Byl však pátek, zbývalo pár hodin do konce šichty a já přemýšlel, že si ty všechny složky nechám až na pondělí. Vždyť se svět nezblázní, když je tady nechám ležet přes víkend a vrhnu se na ně v pondělí ráno. Ve výsledku jich stejně není moc, ale jedna z těch složek mě stejně nenechala chladným a já ji vzal a začal jsem si ji znova pročítat. Na tváři se mi vykouzlil úsměv, když jsem věděl, že to podepsal a že jej uvidím přesně tak, jak jsem ho viděl na té firemní párty, byť jsem byl trošku připitý. Tohle mě ale skoro jako kdyby probralo a já jsem od té chvíle ani nepil. Tohle mi běhalo hlavou a já věděl, že tohle musím udělat.

Postavil jsem se a přešel ke svým oknům a zadíval jsem se dolů na město. Skoro, jako by mi Londýn ležel na dlani. Samozřejmě, neměli jsme ten největší mrakodrap tady, to zase ne, ale rozhodně nebyl ani nejmenší. A já si to samozřejmě užíval. Lidé dole byli něco jako mravenci, které jsem tak trošku i ovládal. Dobře, byl jsem možná trošku majetnický a namyšlený, ještě snad sobecký, ale tato kamenná stránka či jak to nazvat, musí být u majitele a ředitele firmy, jinak si s vámi ostatní zaměstnanci budou dělat co budou chtít. Jediná doba, kdy jsem se dokázal uvolnit, byla chvíle, kdy jsem byl na firemních akcích, a nebylo to jen alkoholem. Alespoň někde jsem se snažil vypadat jako příjemný šéf, byť v práci jsem tvrdý a nekompromisní.

***

V pondělí ráno jsem vyrazil o něco dříve do práce, především kvůli té hromadě složek, které mě tam čekaly. Ano, bylo to ještě o něco dříve, než jsem byl zvyklý. Ale neřešil jsem to. Stejně jsem byl sám doma a neměl jsem co dělat. Asi bych si skutečně měl pořídit kočku nebo psa, se kterým bych mohl trávit nějaký ten volný čas. Samozřejmě, přítel by byla ještě lepší volba, ale na toto asi nemám, když trávím tolik času v práci a nejsem doma pořádně ani 10 hodin denně. To by asi nedopadlo dobře.

Ve chvíli, kdy jsem si sedl s uvařenou kávou do křesla a oteřel první složku, která byla na hromádce, abych si jí alespoň trochu prošel, se otevřely dveře a já zavrčel. Chápu, že tady ješttě moje sekretářka není, ale copak si to někdo může dovolit, vtrhnout ke mě do kanceláře takto drze?! Ještě si to odskáče.

"Tommo!" ozvalo se však a já vzhlédl. Uviděl jsem zde svého dlouholetého kamaráda, který, když jsme ještě byli na vysoké škole a bylo nás v partě více, byl jako náš otec. Staral se o nás, byť se pak dokázal snad nejvíce z nás opít.

Usmál jsem se, zavřel jsem složku a zvedl se. Přešel jsem k němu a objal ho.

"Jak je to dlouho?" uchechtl jsem se a pustil ho z objetí, načež jsem ho poplácal po rameni.

"No, tak rok až dva to bude," usmál se na mě a já si prohrábl vlasy. Ano, je to strašně dlouho, co jsme se neviděli. Celkově naše parta začíná pomalu upadat. Liam se věnoval své firmě, já zase té své a kvůli tomu, že jsem musel nedávno tuto firmu převzít a tak jsem zkrátka neměl čas, poněvadž jsem si musel zvyknout na to, co musím denně dělat. A rozhodně na tom nebylo nic jednoduchého.

"Já vím, omlouvám se," povzdechl jsem si a zavrtěl nad tím hlavou. Měl bych to napravit.

"To je v pohodě, Loui. Chápu to. Vždyť víš, jak to bylo s naší partou v době, kdy jsem si založil firmu. Když jsme se sešli jednou za měsíc, tak jsme byli rádi," usmíval se dál a mě se ten úsměv přestával víc a víc líbit. On určitě něco chystal.