I'll never forget you (FF - Harry Styles)

Kapitola 2 - Doufám, že se ještě někdy uvidíme Lauren!

Ležela jsem celá zabalená v peřině už asi druhý den. Nemůžu se ani pohnout, nejsem schopná pomalu ani dojít na záchod a pro pití. Plížím se po domě jako duch, protože nemám zájem se s někým bavit, nebo někomu znovu vysvětlovat proč tohle dělám. Proč jsem se odřízla od celýho světa a hodlám tak zůstat. Nechci normálně fungovat a všem tvrdit, že jsem v pořádku. Nejsem. A nikdy nebudu. Ztratila jsem Mika, ztratila jsem nejbližšího člověka. Někoho koho jsem milovala a pořád miluju. 

"Lauren?" ozvalo se za dveřmi a já už dopředu proklínala toho, kdo sem zase jde. 

"Lauren?" ozvalo se znovu a já poznala, že je to Zoe. 

"Co?" řekla jsem hnusně a doufala, že už mi dá brzo pokoj. 

"Nechceš se něčeho najíst? Máma udělala čínu, máš ji ráda." odpověděla mi Zoe. 

"Nemám hlad Zoe. Nech mě být prosím." zkřičela jsem na ni a ona už se neozvala. 

Takhle to šlo celý dva týdny. Nevylezla jsem z domu, prakticky jsem nejedla a zhubla jsem 5 kilo. Máma za mnou chodila třikrát denně a snažila se do mě něco dostat, ale marně. Jídlo je to poslední co teď chci, nebo potřebuji. 

"Zlato musíš něco jíst. Prosím. " řekla mi máma, kdy seděla na postlei vedle mě s talířem se sýry, salámy a snad vším možným, co našla v lednici. 

"Mami já vážně nemám hlad." odpověděla jsem jí a usmála se na ni.

"Nelži mi Lauren. Nic nejíš. Jediný co sníš je jeden obyčejnej plátek chleba ráno a jeden večer. Podívej jak si zhubla. Musíš zase jíst, nebo budeš mít problémy." řekla a podívala se na mě ustaraně.

"Nebudu mít problémy." řekla jsem a posadila se na postel. 

"Musíš do sebe něco dát. Proč mě tak trápíš Lauren? Já chápu, že tě to všechno mrzí a dostáváš se z toho, ale tím, že nebudeš jíst a nebudeš nic dělat, jen tu ležet po zbytek svýho života, tím to nezlepšíš." řekla máma a já viděla jak jí po očích tečou slzy.

"Mami já vím, a slibuju, že to spravím, jen.. Prostě potřebuju chvilku čas." odpověděla jsem jí a cítila jsem jak mě tento rozhovor taky dojímá.

"Zlatíčko." řekla a objala mě. "Hrozně mě to mrzí." 

Jen jsem ji pevněji objala a neodpovíala jsem jí. Bylo to poprvé, co jsem si s ní o tom promluvila a nepohádala se s ní. Bylo to poprvé, co jsem vůbec s někým mluvila. Pokud nepočítám konverzace se Zoe přes dveře. 

"Příští týden už začíná škola, jeslti se na to necítíš, tak.." 

"Ne. Normálně tam půjdu." řekla jsem a usmála se na ni. Byl poslední týden prázdnin a mě čeká maturita. 

"Fajn." řekla a odešla z pokoje. Znovu jsem si lehla do postele a dívala se před sebe. Už několik týdnů jsem nevidla Emily. A Seana s Mattem taky ne. Nedokážu si představit, jaký to bude až se všichni ve škole uvidíme. Ale možná se s nimi nevídám jen já. Oni se vlastně celou tu dobu, co já byla doma vídali. Přetočila jsem se na záda a zírala na strop. Nešlo mi ani usnout, protože poslední týdny spím tak dvanáct hodin každý den. Přetáčela jsem se na posteli a snažila se najít tu nejlepší polohu, ale bylo mi to uplně k ničemu. Vstala jsem a odešla do koupelny. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a viděla tam stát holku s rozcuchanýma hnědýma vlasama, přivřenýma přespalýma očima a naprosto jinou osobu, než jakou jsem byla před pár týdny. Byla jsem na dně a bylo to hodně vidět. Dala jsem si rychlou sprchu a rychle si nanesla lehký make-up. Oblékla jsem si černé jeany, a k tomu školní mikinu. Sešla jsem dolů po schodech a viděla celou rodinu, jak sledují nějakou show v televizi. Došla jsem do kuchyně a vypila celou láhev kafe, které tam stálo. Chtěla jsem jít na chvíli ven. Potřebovala jsem to. Přešla jsem do haly a začala si obouvat boty.