"Lauren, tak už pojď." zakřičela na mě Zoey z kuchyně.
Stála jsem mezi dveřmi a dívala se na ten pokoj. Už nikdy tu nebudu spát, nikdy tady nebudu odpočívat a už nikdy nenajdu místo, kde bych mohla mít takový klid, jako tady.
"Lau?" řekla Zoey a já se otočila.
"Už jdu." odpověděla jsem jí a odešla dolů. Jsem dneska vážně bez nálady.
"Máš všechno sbaleno?" zeptala se mě máma ve dveřích.
"Všechno." řekla jsem a tvářila se neutrálně.
"Fajn." řekla a usmála se na mě.
Přešla jsem k autu a dala si kufry do auta. Vyndala jsem si z jedné tašky mobil a sluchátka a posadila se do auta. Projížděla jsem si seznam písniček a jako vždy se nemohla rozhodnout, co si pustit. V tom někdo zaklepal na okno. Emily. Vyběhla jsem z auta a málem ji porazila na zem. Nevím, co mi chtěla říct, ale usmála se na ni. Byla jsem hrozně ráda, že ji vidím. Chtěla jsem za ní jít ještě včera večer, ale nechtěla jsem se s ní pohádat ještě víc. Pokud to ještě jde. Ale teď ji vidím a křením se jako blázen.
"Lauren. Poslouchej mě prosím." řekla a chytila mě za ruku. Dívala jsem se na ni a pořád se hrozně usmívala.
"Hrozně se omlouvám za to co jsem včera řekla. Byla jsem úplně mimo, nebo já nevím, ale hrozně mě to mrzí. Víš, jak mi budeš chybět, ale já to chápu. Chápu, že tam musíš jet. Já bych jela taky. Vážně se moc omlouvám. Říkala jsem hrozný hovadiny a ta poslední věta.. Vždyť se určitě někdy uvidíme! Budeš sem za mnou jezdit, že jo?" řekla a usmála se. Nečekala jsem na nic a obejmula ji.
"Já se taky hrozně omlouvám Em. Ani envíš jak mi budeš chybět. A ne, že já za tebou budu jezdit a ty se v Londýně ani neukážeš." řekla jsem a pustila ji.
"Nesnáším Londýn." řekla a ušklíbla se. Bože, bude mi tak hrozně chybět.
"Emily." řekla máma, která se ani nevím jak objevila vedle nás. Obejmula Emily a postavila se mezi nás.
"Budete mi chybět. Všichni. Jste skvělá rodina." řekla Em a pousmála se. Potom jsme už všichni nasedli do auta a vyrazili na letiště. Cítila jsem, že moje nálada se zlepšíla o milion procent. Připadala jsem si šťastná, i když jsem věděla, že to nebude trvat dlouho, než si uvědomím, že vedle sebe nebudu mít Emily, která mě vždy rozesměje a nebude kolem sebe mít kamarády. Seděla jsem v letadle vedle Zoey, která se dívala ven z toho okýnka. Celou cestu jsme měli hezký počasí. Jen co naše letadlo vzlétlo nad Anglii se počasí hned změnilo. Déšť, oblačno, mlha. Asi si musím zvykat. Tohle je teď můj domov. Je konec sluníčka, pláže a moře. Teď to bude jen déšť, zamračený Londýn a anglický sobci. Nechci věřit, že tu vážně budu žít.
Seděli jsme na letišti a čekali na strejdu Luka. Vůbec nevím, co si o něm mám myslet. A vlastně o celé rodině.
Vyšli jsme před letiště, kde zastavil velký černý Rang Rover a za ním jeden úplně stejný, akorát bílý. Jedno auto řídil asi čtyřicetiletý, hnědovlasý chlápek, který se smál od ucha k uchu a druhé řídila hezká blondýnka se stejným úsměvem. Oba dva vystoupili z aut a šli směrem k nám.
"Tak tohle je strejda Luke a jeho dcera Perrie." představil je táta.
"A tohle je moje manželka Liz a tohe je Zoey a Lauren." řekl a ukázal na nás. Pousmála jsem se a podívala se na Perrie. Vypadala vážně hrozně mile.
"Těší nás." řekl Luke a podal nám ruku. Hned za ním i Perrie.
Rychle jsme naložili kufry do auta a vyrazili. Vůbec jsem nevěděla, jak bude vypadat náš dům. Jestli to bude jen malá garsonka, vedle jejich domu, nebo jestli to vůbec bude dům. Projížděli jsme přes Londýn a zrovna hodně pršelo. Ale to je tady asi normální. Déšť, mlha. Už teď mi chybí LA.
ČTEŠ
I'll never forget you (FF - Harry Styles)
Fanfic"Bude lepší, když odejdu." řekl a já naprosto ztuhla. "Ale.." "Zasloužíš si lepšího Lauren. Lepšího než jsem já." přerušil mě a dal mi pusu na čelo. Oběma rukama mi chytil tvář a díval se mi do očí. "Nikdy na tebe nezapomenu." řekl a pustil mě. Slz...
