Škola Krvavých Růží

M&M

Zazvonil mi budík a já po něm líně plácla rukou. "Kurva, zas ráno... zas vstávat a navíc-" najednou jsem se ale zarazila při pohledu na to, kolik je hodin. "COŽEEEE?!" vyletěla jsem z postele a asi jsem vypadala směšně když jsem si takhle krákala sama pro sebe... ale bylo 11:30!!! V 9:00 jsem měla bejt ve studiu a nahrávat cover na Absolution!!! Rychle jsem vzala mobil a viděla jsem, že mám 12 zmeškaných hovorů od Ashukiho a 3 od čísla, co jsem neměla uložený. Zrovna jsem ale neměla čas volat zpátky, nebo dokonce zjišťovat, komu patří to druhé. Hledala jsem hadry, hlavně podprsenku, ale nakonec jsem si řekla, že tam bude stejně jen Ashuki a Toshikatsu- můj sin, co nám dělá bubeníka- a možná taky Elen nebo tak, tak na co vlastně. Však jsme jedna rodina. Natáhla jsem si na sebe tílko Korn, modrý skinny jeans  a už  jsem valila. Do huby jsem si vrazila aspoň ještě rohlík a vyběhla jsem z bytu. Asi o 400m později jsem si uvědomila, že tentokrát už se můžu teleportovat a taky že ta noha co se hojila snad měsíc mě pořád ještě celkem bolí. Zanadávala bych si kdybych neměla plnou hubu "snídaně"

Konečně jsem se objevila u Hidekiho. Vyndala jsem si rohlík z huby. "ČUS ASHUKI!" hlesla jsem a potom jsem zjistila, že nás je tu trochu víc, než jsem si původně myslela, že bude. Rychlým pohledem jsem zjistila, že krom Ashukiho, Toshiho, Elena a Mariko se tady ještě vyskytuje Papa, Omega a Alpha. A já jsem se sem klidně teleportovala s oslintaným kusem rohlíku v ruce a krom toho ještě bez podprsenky. Bravo lady... to se zase předvádíš jako zdvořilá dáma. Rodina se na mě dívala celkem nejistě, vzhledem k tomu, žře nemůžeme nikomu říkat, že jsme Shinigamis a Ghost se jen dívali, jelikož přes jejich masky se prostě žádnej výraz poznat nedá. "Kde ses tady tak najednou vzala?" ozvalo se najednou z pod Alphovy masky a já polkla to sousto rohlíku, co jsem žvejkala už snad 5 minut. Střelila jsem pohledem po Ashukim, aby mi pomohl nebo něco. "No..." řekli jsem teda zároveň, ale v tom promluvil Emeritus. "Není to přeci jedno, Ghoulové? Neotravujte dámu a buďte rádi, že vůbec dorazila, protože..." Emeritus se postavil "...to je přeci to nejdůležitější" vzal mě za ruku a políbil mě na ní. Omega uhnul pohledem pryč když to viděl. Ale co... je to jen polibek na ruku, toho se přeci bát nemusí, ne? To není přeci pozvánka do postele... no... i když u Emerita jeden nikdy neví. Ticho, které nastalo vzápětí ale zanedlouho přerušil Elen. "Tak... jdeme na to? Rád bych to měl tak do osmi hotový, jelikož... Mari, nechceš na večeři?" podíval se na mě. "No... jasně." kejvla jsem. "A Omego... půjdeš s náma?" zeptal se najendnou ještě. COŽE? Omega vykulil oči- ach bože, ty oči!- ale potom se ani nepodíval na Emerita a bez váhání souhlasil. Papa ani já jsme moc nevěděli, co se tu vlastně děje, ale na otázky nebyl čas, protože Ashuki zavelel, že se teda pustíme do práce ať tu nesedíme až do zejtra jak  kokoti, když jsem zase zaspala. 

No, problém začal samozřejmě hned na začátku a to s mojí debilní kytarou, která se zase rozhodla hrát podle toho jak chtěla sama a ne jak jsem chtěla já. Hideki už z toho byl docela na prášky a já bych se nejradši propadla do země. Takhle zkurveně se ztrapnit před Ghost... FUCK! "Marishko?" ozvalo se najednou a já se otočila. "Půjč si mou..." byl to Omega a podával mi svou kytaru. Podívala jsem se mu do očí a on jí pořád držel jako nějaký poklad, kterým pro něj nepochybně byla. "T-To přeci nemůžu..." dostala jsem ze sebe. "Ale můžeš..." a jeho oči značily úsměv. "Ale je přeci Tvoje-" najednou se ke mně ale naklonil. "To ty taky... půjč si jí, říkám..." a dal mi ji do rukou. "D-Díky moc..." vydechla jsem teda a usmála jsem se přičemž jsem periferně zahlédla, jak ho Emeritus spaluje pohledem. Schijt. Najednou se tam ale nasral Elen. "Tak šup-šup!" poplácal mě i Omegouše po zádech a tak jsme konečně mohli začít s tím coverem na ABSOLUTION!

Den byla neuvěřitelná prdel. O nahrávání instrumentálu nemluvim, ale vokály byly teprve zábava. Pořád jsem se přeříkávala, zapomínala jsem text... no, po zoufalství už jsem si z toho musela začít dělat prdel sama, nebo spíš ze sebe. O půl desátý jsme se všichni, vytlemený, už rozloučili a já, Elen a Omegouš, který býl stále ještě spalován Papežovým pohledem kamkoli se pohnul jsme se od nich oddělili. "To bylo skvělý, že?!" začal můj drahej ex a my jsme přikývli. "Už dlouho jsem se takhle nebavila při nahrávání!" musela jsem souhlasit. "A co ty, Omego?" dodala jsem. "Tohle je snad poprvé, co na náš song někdo dělal cover! Bylo to skvělý!" souhlasil taky. "Elene?" napadlo mě hned. "An-" už se otáčel, ale najednou mu začal zvonit mobil. Všichni 3 jsme se otočili a já zvedla obočí. "Nah... je mi líto, ale doma se zas něco rozbilo, asi Vás budu muset opustit..."  a v tu chvíli mi to došlo. Než jsem stihla cokoli namítnout nebo říct, tak byl Elen už pryč a mně zavibrovala SMS. "Není zač Mari. Užijte si společnou večeři. Budete spolu roztomilí. A buď na něj hodná..." kdybych pila pití, vyprskla bych ho. Otočila jsem se na Omegu. "Jestli se mnou nechc-" "Ale ne, jen jdeme!" chytla jsem ho za ruku. Zíral na mě. "Omego, zvu Tě na večeři..." zazubila jsem se. Nechal moji dlaň sklouznout do jeho. "Dobře teda... díky moc..." uklonil se opatrně a já cítila, že jsem právě udělala dobrej krok. Tenhle čin měl BUDOUCNOST! Juhuhů! No, ale dost retardanda. Ještě jednou jsme se na sebe podívali a šli jsme.