Škola Krvavých Růží

Nejsem malá holka (I. Část)

No a jak jsem řekla, tak jsem taky udělala. Sebrala jsem Elena, Skrillexe a Ashukiho a vydali jsme se ještě ten den do hospody. Popíjeli jsme vínko, do toho pivo a do toho nějakou tu kořalku a všichni jsme se skvěle bavili... až na Ashukiho. "Hej brácha, děje se něco?" začal už škytat Elen, přestože už není takový alkoholik, jak býval, tak když neplatí on, tak se občas rozšoupne. Všichni jsme začali poslouchat, protože je to taky jistě zajímalo, páč to Ashuki tu byl vždycky největší pařmen v partě. "Já jen..." podíval se na mě. Doprdele... snad neví, co se tam tu noc stalo! No ikdyž... no ale kurva. "Co zas Maryša provedla?" podívali se na mě teď všichni a já dostala pěknej strach. "Já nevim... mám jen takovej blbej pocit z tý návštěvy...." řekl. "Jako z Ghost?" zeptal se Elen. "Jo!"
"Emeritus je super týpek, brácho. Už delší dobu se s ním znám a..."
 "To si děláš prdel? Věděls,  jaká mega fanynka jsem a neseznámils nás?!"
 "MARI! Já to chci slyšet, tiše!" namítl ale Hide.
 "Je supr, trochu divnej, uznávám. A Ti ghoulové... jsou milí, ikdyž skoro  nemluvěj. Přijdou mi neškodný, já bych z nich strach neměl..."dopovídal to teda Elen a nakonec pokrčil ramenama. "Si myslíš, že někde v backstage podřezávaj panny nebo co? O co ti jako jde?" vyprskl Skrillex smíchy a s ním i všichni ostatní.
"Myslím,  že se mi ta bloncka líbí, ale ten pocit mi přijde neškodnej! A máš s ní 10 děcek Elene!" namítl Ashuki a Elen se podíval jinam.
 "To je něco jinýho..." zabručel.
"Mysli si o nich co chceš, ale já z nich mám zkrátka blbej pocit, okej?" a tím byla konverzace na téma 'Ashuki se bojí Ghostů' ukončena.

Probudila jsem se ve svý starý posteli, hlava mi třeštila a tohle bylo zas jednou ráno, kdy jsem si říkala, že už nikdy nebudu chlastat. Elen ale není naštěstí zasraný hovado a tak jsem byla hezky oblečená, přikrytá a na stole stála sklenice vody a vedle ležel ibalgin. Prakticky hned, jak jsem si sedla, jsem zaregistrovala někoho ve dveřích... byl to Ashuki. "Copak?" usmála jsem se na něj a vzala jsem si prášek. On se ani neusmál a sedl si vedle mě. "Tak mluv..." pobídla jsem ho a on se nadechl. "Měla by ses od nich  držet dál, Mari. Myslim to vážně. Něco se mi na nich prostě nezdá... na všech šesti... Nejsou to jenom převleky... Nejsou to lidi. Cejtim to..." polkl. Začala jsem nad tim taky přemejšlet, ale na druhou stranu... nejsem tak pitomá Shinigami, že bych nepoznala, kdyby byli něco mega zlýho, ne?? "Ashuki víš..." pousmála jsem se na něj."Co?" zase začal dávat pozor. "Nemusíš o mě mít takovej strach. Starali se o mě výborně. Myslim, že kdyby mě chtěli sežrat, tak už by to dávno udělali..." vysvětlila jsem. "Stejně bych byl nejraději, abychom už to měli za sebou. Nic proti jim jako hudebníkům... nebo osobnostem, ale prostě... no, však už jsem to předchvílí říkal." vstal. "Díky Ashuki, každopádně..." poděkovala jsem mu ale za starost, on se ještě rozloučil a potom se teleportoval pryč. Po těhlech kecech mě ale docela zpětně překvapuje, že mě s nima celou tu noc nechal minule samotnou, když se mu tak nezdaj. A proč se ještě nezeptal na tu noc? Je to bůh všeho sexu a... že by to nepoznal či co? 

Vyšla jsem z ložnice a chtěla jsem se jít podívat za Natsuem, mým synem, věčným pařmenem na počítači, ale v tom jsem zahlédla někoho u Elenovy pracovny. Nejdřív jsem nechtěla věřit vlastním očím, ale doopravdy... to byl OMEGA! Přiblížila jsem se k němu blíž. Prohlížel si fotky, co tu byly furt všude rozvěšený. Že by nevěděl, že to na nich jsem já? Pravda, některý byly sice dost starý, ale tetování a to všechno, co bylo můj hlavní rozpoznávací znak bylo celkem aktuální. Pořád jsem se blížila a blížila a všechny případné pochybnosti o tom, že je to on, se rozplynuly. Už jsem stála úplně za ním a on si mě pořád nevšiml...a tak jsem si stoupla na špičky a zakryla jsem mu rukama oči. Skoro vykřikl, otočil se a přirazil mě ke zdi. "Javl-" a pak na mě jen zůstal zírat s otevřenou pusou. Teda myslím to obrazně, protože měl masku a tak jsem nemohla dost dobře poznat, jak se tváří, ale podle očí bych řekla, že to tak nějak plus mínus bylo. "Ahoj, dlouho jsme se neviděli, že?" pozdravila jsem ho jako první, snad abych ho probrala z šoku a jeho stisk už povolil, ale pořád mě nepustil. "M-Marishko... co tu děláš?" dostal ze sebe konečně a zněl hodně rozhozeně. "Já tu b... teda bydlela jsem tu... heh... vítej u mého bývalého manžela..." vysvětlila jsem rychle. "D-doopravdy? Já... to jsem netušil... ale líbí se mi tu!" vzpamatoval se konečně a pustil mne úplně. Chvilku bylo ticho. "Chceš provést?" nabídla jsem nakonec. Vypadal zamyšleně a podíval se na dveře pracovny. "Emeritus se určitě zlobit nebude!" uklidnila jsem ho. Ihned zakýval. "Tak jo!" a tak jsme šli.
Při prohlídce domu jsem si konečně taky zas pokecala s dětma. Všechny poznaly Omegu a Omega poznal je. Dozvěděl se toho o mně tolik a já o něm stále věděla jen to minimum, co se dalo dočíst na wikipedii nebo z interviews. Švéd, hudební génius, stomping queen a má rád Rosemary's baby. Haleluja. No, jinak jsem se ale vyvarovala provázení po částech domu jako sklepy a podobné prostory, protože jsem si vzpomněla, jak jsme jednou uklízeli a... no, raději ani nebudu říkat, co jsem v tom sklepení našla. Ani pak nevím, jak se to stalo, ale najednou jsme stáli před barákem a byli jsme rozhodnutý si jít někam koupit nanuk.... a tak jsme nakonec šli.