Alenka

první.

,,Upřímnou soustrast děvenko." třese mi rukou starší paní s obrovskými kruhy pod očima a vypadá, že se za chvilku neudrží na nohou. Nechápavě na ní koukám. Co to znamená upřímnou soustrast? 
,,Kolik že ti vlastně je, holčičko?" táže se mě pořád stejná paní.
,,Čtyži." odpovím. 

,,Máš moc pěkné šatičky, Alenko." říká další paní. Kouknu na ně. Jsou celé černé se zapínáním na knoflíky. A mají taky kapsy. Strčím do nich ruce. Něco cítím. Aha, bonbon. Neváhám a strčím si ho do pusy. 

,,Alenko, pojď." usměje se na mě tatínek, ale nevypadá, že by byl moc šťastný.
,,A půjde aji maminka?" ptám se. 
,,Maminka spinká." znova se na mě usměje.
,,Doma?" povídám nadšeně.
,,Maminka musela do nemocnice víš, určitě přijede brzy. Tady ti něco posílá." vytáhne z vnitřní kapsy saka nějaký řetízek a dá mi ho na krk. 

,,Jé! To je srdíčko! A není to maminky?" divím se.

,,Je, ale maminka chce, aby jsi ho nosila ty." řekne, chytne mě za ruku a jdeme směrem k autu.

Hlavně zachovat klid, příběh nebude z pohledu malé holčičky, jen tento kousek! 🐾

Takže snad se vám tento krátký díl líbil. Další část se bude vyvíjet úplně jinak a snad to bude větší zábava číst. Ale věřte, to, že jsem napsala tohle má svůj důvod. <3
Krásný den přeji^^