Alenka

pátá.

Další den jsem si to po obědě s plným a spokojeným žaludkem štrádovala do knihovny. Naštěstí je nepřehlédnutelná. Její masivní dveře se tyčí uprostřed hlavní chodby. Hledala jsem, kde by to tak mohlo přesně být.

Beletrie ne, romány ne, detektivky ne, historie doprava. Dobře.

Když v tom jsem uslyšela někoho plakat. Ne přímo plakat, ale trojčit. Úplně jsem zapomněla na to, že mám jít doprava a následovala jsem svůj sluch. Po cestě jsem si prohlížela vysoké police s nepřeberným množstvím knih. Vonělo to tu jako v kouzelném papírnictví. Slyšela jsem, že už jsem velmi blízko. Viděla jsem postavu sedící u velkého stolu u okna.

Párkrát jsem se nadechla a přišla k ní.

,,Sofie?" snažila jsem se to říct co nejvíc mile navzdory všem věcem, které jsem o ní slyšela.

,, a.. ano?" zeptala se.

,,Proč pláčeš, potřebuješ ehm.. pomoct?"

,,Ne. To je dobrý." zareagovala rychle, setřela si slzy, sebrala všechny svoje učebnice a rychlým krokem odešla.

Rozhodla jsem se to neřešit. Nebudu za ní přeci utíkat, jako nějaký záchranář, vždyť jí vůbec neznám. A musím najít tu historii.

Prošla jsem několik místností. Je to tu opravdu dost velké. Jsou tu i točité schody a různé žebříky jak z pohádky.

Nakonec jsem se ztratila.

Moje kroky byly zmatené a já už nevěděla, kudy jsem to ještě nezkoušela.

,,Co tu tak zběsile chodíš sem a tam a v kruzích?" zeptal se mě najednou někdo za mnou.

Otočila jsem se. Byl to Jakub.

,,No po pravdě jsem se ztratila. Kdyby tu bylo víc označení, bylo by to lepší." přiznala jsem.

,,A co je támhle to?" ukázal na stěnu, kde byla mapa a různé šipky a směrnice, ,,a víš, co ještě? Všechno to máš na nixu." a vytáhl mobil z kapsy. Cítila jsem se jako hňup.

,,Tak kam bys to chtěla? Do říše divů?" zeptal se. Musela jsem se pousmát, když v tom mi došlo, že tu hledám jeho údaje. Nebo spíš údaje o jeho rodině. Do prdele.

,,No," začala jsem a snažila se rychle něco vymyslet, ,,to už jsem z toho bloudění úplně zapomněla, takže mi stačí asi východ."

Páni Alen, to vůbec není podezřelý, že ses tak dlouho nemohla vymáčknout.

,,Dobře tedy, tak východ. Tudy prosím, vyprovodím vás Alenko." choval se trochu povrchně a namyšleně a nezapomněl mi připomenout, jak hloupá jsem, když vždycky, když jsme prošli kolem nějaké mapy, tak na ní ukázal a řekl něco jako 'vidíte, v naší říši divů se neztratíte'. Haha, šeš vážně vtipnej.

Když už to řekl tak po dvanáctý musela jsem zakročit.

,,Tak jo, dost, mám přirozený talent být nadprůměrně šikovná ve ztrácení se. Už mi prosím přestaň vykat a z říše divů taky nejsem. Jsem z Dorfu a třebaže ti to připadá pořád vtipný mi ukazovat všechny mapy, tak mě už prostě ne. A je mi jedno, že ti třeba připadám nudná nebo tak, když už to prostě nedávám." snažila jsem se mu to vysvětlit a nedocházelo mi, jak špatně to zní. Naštěstí odpověděl jen: ,,Dobře. Já to chápu. Mám rád, když se za sebe holky dokážou postavit a nenechávají si všechno líbit jenom, protože jsem Haver. Mimochodem jsem taky z Dorfu. A tady je východ. Tak se měl hezky." usmál se a odešel. Jůů, ten úsměv, odpouštím ti všechny tvoje debilní vtipy. Počkat, cože?