Hunger games - Fanmade (66 th Hunger games)

II.

„Dneska vám dám ještě zbytek té veverky s ohnivkou, ale zítra vás čeká něco mnohem lepšího." Chlácholila nás matka hedvábně něžným hlasem, jako to dělávala vždycky, když jsme neměli nic dobrého na stůl, jako kdyby v tomto kraji někdo měl, nebo kvůli zítřku.

„Tak co máme dneska dobrého?" Povzbuzoval nás dva otec ke stolu s veselou náladou, takovou jako mívá vždy. Ani si ji nenechal zkazit zítřkem, protože tomu nevěří, jako Elliot. Nikdo neodpovídal, protože to bylo spíš myšleno, jak řečnická otázka, když už to matka zmiňovala. Ale já moc dobře věděla, o co se snaží. Ne, nepomáhá to.

„Robyn, dcerunko, copak jsi dneska dělala zajímavého?" Zeptal se po chvilce mlčení otec, protože si všiml mého znuděného výrazu, který jsem neměla vůbec v úmyslu nijak zakrývat. „Jestli se ptáš, tak zajímavého nic." Informovala jsem ho zdvořile. Jeho to ale neodradilo a jen se nad tím pousmál. „Chápu tvůj nezájem, ale do lesa tě zatím nepustím."

„To není fér tati. Chci," odmlčela jsem se, poněvadž jsem hledala nějaké šetrné vyjádření a taky nějakou dobrou výmluvu. „ Moc bych to uvítala." Řekla jsem nakonec tiše, protože jsem věděla, že mi tohle neprojde. Otec nad tou celou věcí mávl rukou a pousmál se.

„Neboj Robyn. Jednou taky budeš." Ujišťoval mě.

„Kdy?" Nepodařilo se mi skrýt nadšení a vyletělo to ze mě, jako pták. Otec se hlasitě zasmál a Elliot ze sebe taky vydal chraplavý zvuk, co připomínalo smích. Matka stála tiše a nehnutě. Elliot ke mně mlčky posunul hliníkové příbory a otec, který si zrovna sedal, ke mně šoupnul talíř jedné ze tří porcí, které nesl na svých širokých mohutných svalnatých pažích.

„Notak Robyn. Netvař se, jako kdybys spolkla rulík..." Tím myslel otráveně. „Vždyť v kraji to není špatné." Měla jsem sto chutí se vzepřít rukama od stolu, aby odletěla židle, na které sedím, vyběhnout z domu a řvát na celé kolo, po tom, co to řekl. Vždyť..., to nemohl myslet ani v nejmenším vážně, nebo ano? Chvíli bylo ticho a mně se velice silně zatínala ruka v pěst. Naštěstí jsem v ní zrovna nedržela vidličku, jinak bych jí asi pokroutila. Ne že bych byla bůhvíjak silná, ale hliník nic moc nevydrží. Jedna spolužačka, se kterou jsem se před třemi lety ve škole prala, říkala, že mám páru, ale o síle se nikdy nikdo nezmiňoval. Teď jsme spolu zadobře a bavíme se každou přestávku. Někdy i o hodině. Jmenuje se Naomi Pewwerellová a je s ní vážně zábava. Je asi o měsíc mladší a z losování do hladových her má asi tak stejný strach, jako můj bratr. Její rodina se skládá z šesti členů. Její matka Lauren, otec-tuším, že se jmenuje Alfor nebo Alsen-který má společné směny s tím mým otcem. Dál je tam Naomi a její mladší sestra Katrina, která půjde na sklizeň až příští rok. Má dva starší bratry, z nichž jeden už je ze slosování osvobozen. Slyšela jsem, jak mi Naomi vyprávěla příběh, jak měl asi roční deprese a byl úplně mimo všeho. Dva roky po sobě na hladové hry vybrali jeho blízké kamarády. Tedy, abych to upřesnila, jednoho vybrali. Ten druhý se přihlásil dobrovolně s vírou, že je dost silný a s nadějí, že přiveze své rodině peníze a nebudou muset už nikdy trpět hlady. Ani jeden z nich neuspěl. K čemu je nám potom účel? Nevím, kolik zmatku a peněz se motá okolo splátců, když jsou v Kapitolu. Když jsou ve svých krajích, to po nich ani pes neštěkne. Zdá se, že Kapitolané nemají ani potuchy, co musíme dělat pro to, aby se oni měli dobře. Myslí si, že tu žijeme šťastný a spokojený život? Vědí vůbec, kolik lidí tu každodenně umírá? Vědí, jak nechutně tady živoříme v blátě? Vsadím se, že nemají ani ponětí a někdo z Kapitolu nechce, aby to tak bylo. Někdo, se to snaží utajit, ale ačkoliv bych moc chtěla zjistit, kdo to má na starosti... co nakonec zmůže jedna dívka proti síle kapitolu? Hlas v mé hlavě mi napovídá, abych se uklidnila, ale to já vím i bez něj... Sakra zmlkni ty otravný hlase, já vím, co mám dělat! Nech mě být!