Hunger games - Fanmade (66 th Hunger games)

IV.

Zdá se mi, že všechno v pokoji potemnělo, co otec odešel. Už mi nebylo teplo. Nehřálo mě nic. Ani vědomí, že on byl poslední, kdo se přišel rozloučit. Čekám, jestli se někdo objeví ve dveřích, ale nikdo nepřichází. Sedám si a malé hodiny pokryté mědí, které jsou na poličce mezi knihami pokryté vrstvou prachu, odbijí první hodinu. Broukám si pro sebe písničku, kterou jsem jednou zpívala reprodrozdům na louce svým ječákem. Asi uprostřed písně doprovázené nervózním houpáním dopředu a dozadu na pohovce mě vyrušuje mírotvorce. Gestem mi naznačuje, abych vypadla z místnosti. Tisknu v ruce matčin náhrdelník a vycházím na chodbu, na které se ke mně blíží naše malinká zavalitá průvodkyně. Mává na mě bílým kapesníčkem v ruce a oči se jí zalévají slzami. Nemám náladu s kýmkoli mluvit, tak tam jen stojím a nic neříkám.

Vedle mě bouchají dveře a z nich vychází Elliot. Svírám ruku v pěst.

„Já tě tak..." Začínám s vyhrožováním, ale on jen zvedne ruku a čeká, než přestanu.

„Nech si to do vlaku. Tam si promluvíme." Trochu se usmál a já kývám. Úsměv mu ovšem neoplácím. „Chci vám hrozně poděkovat." Utírá si oči moderátorka a začíná se mile usmívat, ale přes její namalovaný obličej mi ten úsměv není milý.

„Potkala jsem Helen a ta mi všechno vysvětlila, přirozeně. Jsi moc hodná, drahoušku." Otáčí se na mě a hladí mě po vlasech. „Děkuji." Zachovávám si zdvořilost, ale můj hlas mi kazí všechno ostatní. Znělo to suše a neupřímně.

„Úplně všechno?" Ozval se Elliot, který stál asi dvacet centimetrů ode mě.

„Úplně všechno." Říká nadšeně moderátorka a začíná se smát, jak nejvíc to jde, až se jí její buclaté tvářičky vhrnou do očí. Teď jsem v průšvihu, protože jestli je Helen chytrá, řekla ji něco jiného, jestli ne, zhruba do týdne je po ní. Steward má lidi všude.

„Tak pojďte zlatíčka. Vlak nám za chvilinku odjíždí." Zazpívala moderátorka a jemným šťoucháním do zad nás vedla dlouhou chodbou soudní budovy, až k zadním dveřím. Elliot je otevřel, a když jsme z nich všichni vyšli, moderátorka trvala na tom, že nás oba chytí za ruce. Kousek od zadního vchodu už stál připravený vlak na nádraží. Obrovský mohutný železný stroj, který splýval s kolejí. Nebyly vidět ani kola. Prakticky nic jiného, než kluzká železná krytina. Průvodkyně nás pustila a stoupla si na schůdek před vlakem. My s Elliotem jsme moc nevěřili jejím podpatkům, tak jsme se přimáčkli za ní, aby nespadla a neměla otřes mozku, což by nám ještě scházelo. Když stála ve vlaku, mávala na nás rukou, na znamení, abychom šli dovnitř.

Šla jsem první a za Elliotem se dveře zavřely. Všechno působilo tak chladně. Vnitřek vlaku byl ze zvláštní slitiny. Nebylo to čisté železo. Když jsem prošla rámem samozavírajícími dveřmi, dýchalo na mě čisté bohatství.

Všude po vagónu byly rozmístěny stoly s takovým jídlem, které jsem v životě neviděla. Barevné dortíčky, které se trochu podobaly jedněm, které měly před lety vystavené za výlohou v pekárně. Růžové nadýchané vrstvy šlehačky pokrývaly vysoké dorty. Okolo hlavního jídelního stolu stálo šest židlí, ale jak jsem tak počítala... Elliot, já a průvodkyně... jsme jen tři. Pokud vím, ještě bychom se měli setkat s bývalým vítězem her, který nás bude tím šílenstvím v Kapitolu provádět a určovat strategii v aréně. Až se tam dostaneme, bude napjatě sledovat, v jaké fázi her umřeme. Třeba si na nás vsadí, ale vím naprosto jistě jedno.

I kdybychom s Elliotem zůstali poslední dva, jen jeden z nás může arénu opustit a ta myšlenka mě děsí čím dál víc.

„Ták, toto je jídelní vůz." Zajásala průvodkyně. „Mimochodem, já jsem Aurélie."