What If It Never Happened? [MCRFFCZ]

[03]

Gerard se ještě nikdy v životě necítil tak sám, jako právě teď. Každý, koho znal, si buď myslí, že je blázen, nebo ho vůbec nezná. Jenže on někoho potřebuje... Někoho, kdo by mu alespoň chvíli naslouchal a neodsoudí ho, ať už to co říká zní jakkoliv šíleně. Potřebuje svýho bráchu. Musí se omluvit za to, co se stalo, ačkoliv netuší, co to bylo. Vstane a rázně se opráší, jako by ze sebe alespoň trochu mohl setřást tohle všechno. Ruce strčí do kapes a naposledy se otočí na hrob člověka, se kterým ho pojilo tolik vzpomínek. 

"Dostanu tě zpátky, Franku."

***

Pro Franka je každý nádech děsivě namáhavý. Nohy i ruce cítí, ale jsou těžké a plné neprostupného chladu - ale dýchat, může přece dýchat. Jakto? Všechno mu to připadá tak neskutečné, rozmazané. Měl spoustu nočních můr, ale žádná nebyla tak děsivá, jako právě tohle. Když ho do očí zaštípe oslepující bílé světlo, zdá se mu to skoro jako zázrak - jen kdyby to nebylo tak děsivé. Instinktivně se pokusí před ním uhnout, ale tělo ho neposlouchá. 

"Sedm dní," zašeptá úlisný hlas odnikud, ale zároveň příliš blízko, takže Frankovi po zádech přeběhne ledový mráz. Nedostane ze sebe ani hlásku.

"Sedm dní, aby tě našel. Nebo prohrajete oba," pokračuje ten hlas, nečeká na odpověď. Co to má sakra znamenat? "Hra začíná," zasměje se a všechno to jasné světlo zmizí stejně rychle, jako se objevilo. Franka znovu pohltí tma a ticho, hrůza, která ho úplně pohltila, pomalu odeznívá, uklidňuje se. Sedm dní? Jakých sedm dní? A chce to vůbec vědět?

***

Gerard právě s hořkým zklamáním zjistí, že u sebe nemá ani jednu jedinou cigaretu... Mrzutě hledá po kapsách a rázujete si to domů. Šel tudy tolikrát, že je to skoro k neuvěření. Všechno je známé a možná proto ho to tolik děsí. Náhlý ledový vánek, který ho zaštípe do tváří, tomuhle pocitu moc neuleví a tak se celý nesvůj zachvěje. Sotva stihne přemýšlet o tom, jak nepřirozeně chladný vzduch je, když ho něco prudce mrští proti zdi. Světlo kolem je tak jasné a ochromující, že mu začnou slzet oči. Samou hrůzou se nedokáže vůbec pohnout. 

"Sedm dní... Najdi ho, než vyprší čas. Nebo oba prohrajete."

"Cože? Co to znamená?" vykřikne Gerard do té nicoty kolem sebe. Něco mu zacpe pusu.

"Hra začíná."

Ten hlas je příliš blízko. Příliš řezavý, jako kdyby mu mohl zajet až pod kůži a řezat, stáhnout ho z kůže, zničit. Po páteři mu běhá zběsilé mravenčení, snaží se vymanit pažím, které ho svírají, ale které nikde kolem sebe nevidí. Vlastně je ani necítí... ale co by to potom mohlo být?

Zhroutí se na zem, lapá po dechu. Sedm dní... Najdi ho, než vyprší čas. Nebo oba prohrajete... opakují se mu v hlavě ty slova pořád dokola, až je to k zešílení. Nechápe skoro nic, snad až na to, že ten koho hledá je Frank. Sedm dní... to je časový limit? A jakou hru to vlastně hraje? 

Pomalu se zvedne ze země a na vratkých nohách zamíří směrem domů. Ať se snaží sebevíc, ty slova se k němu vrací, jako kdyby už nikdy neměly úplně odejít.

Když Gerard otevře dveře domu, první co vidí je Mikey - sedí na stole, dlouhé nohy v teniskách mu visí dolů, ruce v kapsách mikiny. Gerard samou úlevou nemůže říct ani slovo, jenom tam stojí a zírá na svého bratra. Mikey mu pohled statečně a trochu vzdorovitě oplácí, ale mlčí.

"Já... já...," dusí se Gerard všemi těmi slovy, co tolik chce říct, zmateně sleduje jak Mikey seskočí ze stolu a rychle k němu vykročí.

"Já vím. Já taky," řekne tiše a obejme ho. Gerard už nedokáže dál bojovat proti slzám, vzlyká mu do ramene a chvíli se mu zdá, jako by to nemělo snad nikdy přestat. Potřeboval Mikeyho. Ještě nikdy si tolik neuvědomoval, jak moc.

"Jsi v pohodě, Gee...," chlácholí ho Mikey. Cítí snad jen tu úlevu, že se mu Gerard po tolika letech konečně omluvil - tak jako se on omluvil tolikrát v průběhu těch let. 

"Chyběl jsi mi, brácho," řekne nakonec Gerard, oči úplně zarudlé od slz. 

"To ty mě taky... Řekneš mi, co se děje?"

"To mi nikdy neuvěříš," povzdechne se Gerard a na chvíli sklopí oči k zemi. Jestli ne Mikey... tak kdo?

Mikey se trochu zasměje, jako by mu právě řekl jen nějaký vtip a lehce bratra poplácá po rameni. Na rtech mu hraje lehký úsměv: "Zkus to."

***

Díky za přečtení, votes, kometáře. Omlouvám se (opět), že to tak trvá, ale momentálně mi nějak schází motivace a chuť a moc mi to nejde. Nemluvě o tom, že tohle je nechutně těžké na překládání :D dejte prosím vědět, co si myslíte :)

Enjoy it, Lullaby007