Spacetime |Gerard Way

Kapitola 1.

S těžkým batohem na zádech jsem šla prázdnou cestičkou. Nikdo touto trasou nechodil, jelikož na jejím konci byly jen keře, ale i přesto jsem se odtamtud vracela. Text mé oblíbené písně s názvem Follow you mi hrál ve sluchátkách, což mě donutilo si potichu pobrukovat slova, které dokonale ladily s tóny elektrické a basové kytary. Hlas, který je vyzpívával dokonale seděl ke klidnému chodu písně až do doby, kdy nastal refrén. Bubny začaly doprovázet již hrající nástroje a já milovala ten pocit volnosti, který jsem měla pokaždé kdy jsem tuto písničku slyšela.

Okrasné keře a vysoké rozkvetlé stromy byly posety kapkami jarního studeného deště.
Podrážky mých bot, které byly ještě dnes ráno zářivě bílé chytly barvu karamelu od pomalu usychajícího písku.
Cestu po které jsem šla znám dokonale.  A proto jsme se dívala na květiny a poupata různých barev a velikostí. Občas jsem prstem opatrně přejela po okvětním lístku. Stejně jako právě teď, kdy moje ruka setřela kapky vody z nádherné, rozkvetlé, sytě červené květiny jejíž jméno jsem neznala.
Na chvíli jsem se podívala před sebe, aby jsem se zorientovala. Kousek přede mnou bylo malé rozcestí po kterém právě přešel pár s malým štěňátkem, které veselé poskakovalo okolo jejich nohou čímž se snažilo upoutat jejich pozornost.
S klidnou melodií jsem přecházela rozcestí dokud jsem neslyšela cinknutí zvonku. Prudce jsem otočila hlavou. Moje tmavé vlasy se švihnutím přesunuly na stranu zad, kde se nacházela levá lopatka.
Snažila jsem se přejít co nejrychleji na druhou stranu, ovšem černovlasý kluk strhl kolo přesně na tu stranu kam jsem vkročila.
Než jsem se stačila vzpamatovat ležela jsem na zemi mezi zrnky vlhkého písku. Kousek opodál se povaloval můj černý batoh, který chytl ještě tmavší odstín, jelikož se z části povaloval v kaluži.

,,Si v pořádku?” optala jsem se chlapce co si pomalu sedal a oprašoval ze sebe prach. Okolo nás obou bylo rozletělých pár desítek reklamních letáků. Ty které byly nejblíž mně jsem sesbírala a začala je skládat na kupku.

,, Tos jako nemohla dávat pozor!” rozkřikl se na mě. Naštvaně si stoupl a rozešel se ke svému kolu, které spadlo do velké bahnivé kaluže.

,,Tak teda fakt díky kvůli tobě mám celý kolo zasraný!” zařval přičemž kolo zvedal. Kouskem jeho trika začal stírávat vodu ze sedátka a řidítek.

,,Na co čekáš si jako myslíš, že se ty letáky sezbíraj sami?!” po jeho slovech jsem sklopila pohled na zem. Nemám ráda, když na mě někdo křičí. Slzy v očích jsem zahnala mrknutím.

Po chvíli jsem měla všechny letáky sesbírané. Bez toho, abych se mu podívala do očí jsem mu je podala. Jen mi je neochotně vytrhl z rukou a začal je přepočítávat.

Batoh, který jsem doteď nevytáhla z kaluže byl skrz na skrz promočený. Právě v tenhle moment jsem byla ráda za to, že jsem si sem nebrala žádnou knížku ani nic podobného co by bylo vyrobené z papíru či něčeho co se dá zničit vodou.
Povzdechla jsem si a batoh si přehodila přes rameno. Cítila jsem jak se voda protlačuje tlustou látkou mé černé mikiny s bílým potiskem.
Oprášila jsem si imaginární částice prachu z mých kalhot.
Celá jsem se napnula, když jsem ucítila studenou kapalinu, která se probojovala až na jemnou pokožku mých zad.
Rozešla jsem se, aby jsem konečně mohla dojít domů, kde se zachumlám do jedné z mých chlupatých dek, pustím si nějaký z mých oblíbených animovaných filmů a přitom budu popíjet teplý ovocný čaj s medem.
Tato představa byla dokonalá, nemohla jsem se dočkat, až všechno toto uskutečním a proto jsem přidala do kroku. Ovšem zastavil mě rázný hlas.

,,Jeden chybí.” založil si ruce na prsou a opřel se o kolo. Letáky už měl dané v košíku, který pevně držel na řidítkách. Povzdechla jsem si a rozhlédla se kolem. Všimla jsem si papíru který byl zaseklý mezi větvičkami stromu. Přešla jsem na druhou stranu cesty, co nejvíce jsem se natáhla a konečky prstů jsem chytila doteď slabě se ve vzduchu vlnící leták.
V koutku oka se mi něco zablýsklo.
Otočila jsem se a podívala se odkud by to mohlo být. Všimla jsem si malé kuličky, která mě znovu donutila zavřít oči.

Člověk, který mě srazil ke mně přešel a vytrhl mi leták z rukou.
Poprvé jsem si ho pořádně podívala. Černou patku měl učesanou na pravou stranu a v jeho oříškových očích bylo vidět tolik nepokoje.
Bez jediného slova se vrátil ke svému dopravnímu prostředku a odjel.

,,Nemáš zač.” ironicky jsem pronesla do šumotu větví. Jednou jsem se otočila kolem své osy, aby jsem zjistila jestli je někdo v okolí a potom se došla podívat co za věc se nachází pod tmavě zelenými keři. Čupla jsem si a podívala se napřed do leva a pak doprava. Nikdo okolo nebyl a proto jsem se natáhla pro věc, která byla z části zakrytá stínem okrasné rostliny.
Vytáhla jsem zlatou kuličku, kterou by jsem velikostí přirovnala ke kouli na kulečník a vzhledově ke královskému jablku. Tato věc byla po obvodu posetá malými kamínky, které vypadaly jako diamanty.

Na vrchu bylo pole pro osm čísel, tato pole vypadala jako zámky, které bývaly na starých kufrech.
Ovšem čísla mě zarazila. Černě vyryto tam bylo dnešní datum.
'Nějaká dětská hračka pomyslela jsem si' a otočila jsem věc v mých rukách. Na protilehlé straně bylo místo pro šest čísel. Zamračila jsem se, protože poslední pole se přetáčelo.
'Žeby sekundy?' proběhlo mi hlavou vytáhla jsem mobil z kapsy a podívala jsem se na čas. Bylo přesně tolik kolik se ukazovalo na této záhadné věci.
Jen jsem záporně zakývala hlavou a kuličku hodila zpátky do stínu keřů.

Je to jen nějaká hračka, jen nějaký blbí vtip. Ale proč by si někdo dával tolik práce s hračkou?

Hello friends.
První díl je tu.Doufám, že si užíváte Velikonoce protože já ne. Vždycky si na ně příjdou jakoby jsem po sto letech vstala z mrtvých.
Každopádně doufám, že se vám díl líbil. Děkuji za všechny vaše ohlasy a u dalšího dílu čus.
♥LUCY♥