Spacetime |Gerard Way

Kapitola 7.

"Dobrý den. Máme se dobře. Já bych si dal Latte Macchiato," usmál se oba dva se podívali na mě.

"A vy?" usmála se.

"Já bych si dala mentolový zelený čaj," zavřela jsem nabídku a položila ji na stůl.

"Dobře, ještě něco?" zapsala si objednávku do notýsku. Michael se na mě podíval a já na něj záporně zakývala.

"Ne to bude prozatím všechno," odpověděl.

"Za chvíli vám to donesu, kdyby něco hnedka mě volejte,"otočila se a odešla.
Nastala chvilka ticha. Oba dva jsme se rozhlíželi po kavárně.

“Ty ještě studuješ?“ díval se na mě.

“Jo, jsem teďka ve čtvrťáku, takže si pomalu vybírám vysokou.“ hrála jsem si s prsty na rukou.

“A máš alespoň nějakou představu kam chceš jít?“

“Přemýšlela jsem nad uměleckou, ale ještě nejsem úplně rozhodnutá.“

“A nejsi rozhodnutá, kvůli čemu? Bojíš se, že by jsi se neuživila nebo spíš, že by tě to mohlo omrzet?“ začal se znovu ptát.
Nad touto otázkou jsem se na chvíli pozastavila, nikdy jsem nad tím tak moc nepřemýšlela.

,,No spíš  by mě to mohlo potom omrzet. Přeci jenom je to činnost, kterou tam budu dělat každý jeden den.“ po delší době jsem se na něj znovu podívala.
Nadechoval se, ale já mu z ničeho nic položila otázku.

“Odkud jsi?“

“ Z Newarku,“ zamyslela jsem se určitě jsem to někde slyšela.

“Stát New Jersey,“ objasnil mi to.

“Je to na druhý straně USA co děláš tady?“ zajímalo mě to, přeci jenom toto městečko je spíše pro lidi, kteří chcou mít klid a ne žádné věčné troubení aut a rachot z ulic.

“Mám tady bratra přijel jsem ho navštívit,“ poprvé za celou dobu se podíval jinam než na mě. Ale stejně se potom hnedka otočil a ukázal mi řadu bílých zubů.

“Nevídáte se s bratrem asi moc často co?“ uchechtla jsem se.

“Vidíme se tak jednou do roka nemáme se moc v lásce,“ přikyvovala jsem mu na všechno co říkal.

,,Jak ses objevil u mě doma? Jak si to udělal ?“ nadzvedla jsem obočí toto mě opravdu zajímalo, přeci jenom když se u vás v domě objeví neznámí člověk z ničeho nic je to celkem divný.

“Šel jsem oknem, vlastně jsem na tebe i ťukal, ale asi si mě neslyšela,“ nadechovala jsem se, že se ho zeptám na další otázku.

“Aby jsem ti ještě objasnil co jsem tam dělal. Šel jsem okolo a viděl jak nějaký kluk vyskakuje z okna. Myslel jsem že to je nějaký zloděj protože měl celkem naspěch, tak jsem prvně klepal dole na dveře, ale tam mi nikdo neotevřel a tak mě napadlo se podívat do toho okna. Znovu jsem klepal, ale neslyšela jsi mě,“ s tichým uchechtnutím se podíval na stůl, téměř okamžitě se ale podíval znovu na mě.

“Už jsem chtěl odejít vypadala jsi v pořádku, ale potom jsem viděl tu velkou kočku co máš doma, řekl jsem si že toho, kdo má tak úžasnou kočku musím poznat,“ na tváři se mu objevil široký úsměv.

“Jak se tato tvoje kočka jmenuje a co je to za rasu?“ tázavě se na mě podíval.
Věděla jsem, že mu nemůžu říct že to je nějaká kouzelná bytost a proto jsem musela rychle něco vymyslet.

“Je to nějaký kříženec, jmenuje se Lord našly jsme ho s mamkou, když byl ještě malé koťátko,“ mile jsem se na něj usmála.

“Škoda takovou kočku by jsem chtěl mít doma též, nádherně by mi doplňovala můj apartmán. Vypadá tak majestátně a honostně.“

“Zde máte vaši objednávku,“ usmála se servírka a na stůl nám položila dva hrníčky.

“Děkujeme,“ odpověděl i za mně  Michael.
Začala jsem pomalu míchat lžičkou v keramickém nádobí, z něho pomalu stoupala pára.

“Co by jsi mi o sobě ještě mohla povědět?“ zvedla jsem k němu pohled, trošku upil z jeho hrnku, načež si olízl horní ret.

“Nevím nejsem ničím vyjmečná nebo zajímavá,“ pokrčila jsem rameny a celou dobu se dívala do čaje ve kterém se tvořil malý vodní vír.

“Ale notak určitě na tobě je něco zajímavého co ostatní nemají či neumí.“ uchechtl se.

“Ráda čtu a zajímám se hodně o zvířata,“ kousla jsem se do spodního rtu, “nemám moc kamarádů, protože se na nikoho nechci nijak moc vázat,“ znovu jsem pokrčila rameny.

“Proč?“

“Proč co?“

“Proč se nechceš na nikoho vázat?“

“Ehm... jsem toho názoru, že časem tě stejně všichni zradí, a proto by jsi se nikomu neměl hodně svěřovat a říkat mu úplně všechno.“

“Takže si radši, když se se svými vnitřními démony můžeš poprat sama, než se radši svěřit svým přátelům?“ znovu upil kávy

“Ne to ne, svěřím se jim, ale jenom těm nejbližším, u kterých vím že se mnou byli v těch nejhorších chvílích,“ nechtělo se mi o tomto tématu moc mluvit, proto jsem každým jedním slovem hlas snižovala.

“Omlouvám se, že se o tomto bavíme, jenom se ti snažím porozumět,“ jeho ruka se ocitla na té mé, palcem mi přejížděl po prstech.

“V pořádku, proč mi teď ty neřekneš něco o sobě?“ poprvé za pár minut jsem se na něj znovu podívala.

“Popravdě já taky nejsem nijak zajímavý, “ zasmál se.

“S bratrem se moc v lásce nemáme, proto se výdáme jenom, když něco po tom druhém chceme nebo potřebujeme,“ upil ze svého pohárku, “rodiče umřeli před pár lety a vlastně nikoho jiného než jeho nemám.“
Odložila jsem svůj hrnek od rtů.

“To mi je líto,“ sklopila jsem pohled.

“Nemusí už jsem se s tím nějak smířil, na tom, ale nezáleží jak vidíš můj život nijak zajímavý není, proto by jsem byl radši kdyby se naše téma ubíralo tvým směrem nebo našimi společnými zájmy, u kterých doufám že jich nebude málo.“ usmál se a jeho ruka se znovu ocitla na té mé.

Hádejte, kdo neumřel po zhlédnutí Want you back?
Ano chvíli mi to trvalo, ale měla jsem nějaký blok, nestíhala jsem dělat všechny projekty co mám rozpracováné a k tomu jsem si musela urovnat pár věcí v soukromém životě.
Každopádně mám v plánu se znovu vrátit a být aktivní, ovšem nic neslibuji 😅